Osudy Karla Pacnera. Poslechněte si vyprávění novináře a popularizátora vědy!
„Dívám se na svět strohýma vědeckýma očima. Věda dokáže postihnout i věci, které jsou takřka neviditelné,“ prozradil ve vltavském cyklu Osudy. Jeho vášní se stala zejména kosmonautika, osobně mluvil s Gagarinem a sledoval start mise k Měsíci. Poslechněte si Pacnerovy vzpomínky.
Technická spolupráce: Petr Janečka
Novinářská dráha našeho předního žurnalisty, spisovatele a popularizátora kopírovala vývoj naší země od konce 2. světové války až do současnosti. Dětství strávil v Pošumaví, ale už na základní škole se v něm probudila touha stát se novinářem. Začal vydáváním skautského časopisu Pochodeň. Potom do místních novin posílal první zprávičky o školním dění. Přispíval do nich pak i po celou dobu studia na gymnáziu v Klatovech. Jeho tatínek ale nechtěl, aby šel studovat žurnalistiku, a směroval ho na Vysokou školu ekonomickou, obor zahraničního obchodu. Jelikož však býval živnostník – míval obchod se smíšeným zbožím – nepřicházelo v úvahu, aby byl syn Karel po maturitě na vybrané studium přijat. Nakonec se sice na vybranou školu dostal, ale na obor dopravy a spojů, který ho vůbec nebavil, školu nicméně dokončil.
Už při vysokoškolských studiích ale sebral odvahu a nabídl své služby Mladé frontě, která se pak stala na další desítky let jeho osudem. Začínal psaním o kultuře a divadle, ale když tam v létě 1959 nastoupil jako redaktor, dostal na starosti vědu a techniku – zprvu nebyl nadšen, tématu se trochu obával, nakonec mu však zcela propadl. Navázal kontakty s našimi předními vědci a záběr jeho zájmů se nesmírně rozšířil. Vždy ho však nejvíc lákala kosmonautika; podrobně sledoval její rozvoj v USA i v tehdejším Sovětském svazu – často přitom musel bojovat s omezeným přístupem k informacím, pro 60. léta typickým.
Díky pozdějšímu uvolnění atmosféry se mu ale nakonec podařilo splnit si velký sen: v červenci 1969 odletěl do USA, aby z mysu Canaveral na Floridě a z řídicího střediska NASA v Houstonu sledoval start Apolla 11 mířícího k Měsíci – a tuto událost považoval za jeden z vrcholných okamžiků svého života. Zájem o vědu mu pomohl překonat i restrikce normalizačních let.
Jako novinář byl přímým svědkem převratných událostí listopadu 1989, pak se sám podílel na přeměně Mladé fronty pod novým vedením nepodléhajícím žádným politickým vlivům. Musel se však také potýkat s přechodným poklesem zájmu o vědu a i díky tomu, že se po změně režimu otevřelo mnoho dříve nedostupných archivů, začal se věnovat historii – zejména klíčovým okamžikům našich dějin.
Zaznamenával současně i příběhy dokreslující pozadí kosmického závodu mezi USA a bývalým Sovětským svazem či zákulisí výzvědných služeb. Nezapomněl však ani na světové vědce, jejichž práce posunula kupředu civilizaci a ovlivnila vývoj 20. století., ani na české vědce, zejména ty, kteří za komunistického režimu odešli do zahraničí.
Série jeho článků a knih postupně dosáhla úctyhodného počtu, dnes je knih skoro 60 a v posledních letech vydával čtyři ročně. Jak sám říkal, vždy se snažil psát tak, aby jeho práce mohli číst čtenáři od deseti do osmdesáti let: „Musím říct, že psaní o vědě mě velice ovlivnilo. Ovlivnilo tak, že neuznávám žádné pavědy, dívám se na svět strohýma vědeckýma očima. Nemyslím si, že je to chyba. Domnívám se, že věda dokáže postihnout i věci, které jsou takřka neviditelné nebo těžko představitelné.“
Karel Pacner zemřel ve věku 85 let 7. dubna 2021.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.
Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu
Nebojte se klasiky!
Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?
