Eva Janáčová: Máš to tu nahoře moc krásné

Pěšky jsem se proto vydala na nejvyšší horu ostrova, Monte Epomeo, dosahující výšky téměř 800 metrů nad mořem, abych byla Jirkovi aspoň o kousek blíž. Několikrát jsem si neúmyslně zašla, tak trochu se ztratila.

Čtěte také

Eva Janáčová: Lázeňský antisemitismus

Jakmile jsem však vystoupala do úrovně mraků, naplnil mě zvláštní pocit klidu a vnitřního přijetí. Toulala jsem se v mlžných chuchvalcích a vzpomínala na naše dlouhé, nejen pracovní hovory, ale také na společné cesty na noční metro, vzájemnou lásku k cestování, a hlavně na noblesního člověka a gentlemana za všech okolností.

Jiří Roháček byl povoláním historik a archivář, více než 30 let působil v Ústavu dějin umění Akademie věd. Dodnes si pamatuji, jak jsme se poprvé setkali – bylo to během mého přijímacího pohovoru. Ptal se mě, jestli bych se vedle vlastního výzkumu chtěla podílet na činnosti Centra epigrafických a sepulkrálních studií, které založil a vedl. To byl celý on, rád a nezištně nabízel ostatním spolupráci nebo je rovnou zapojoval do svých projektů.

Čtěte také

Eva Janáčová: Po stopách Paula Kleea

Jirku stejně jako mě nikdy neuhranuly „velké dějiny umění“, věnoval se úzce specializovaným oborům, jak už název jeho výzkumného centra napovídá: epigrafice – historické vědě o nápisech a sepulkrálním čili náhrobním památkám. Svou práci bral jako poslání, nadšeně objevoval především latinsky psané náhrobky a náhrobníky, velkou radost mu dělaly obzvlášť ty pozdně středověké nebo raně novověké.

Občas jsem ho schválně zkoušela: poslala jsem mu fotku náhrobní plastiky druhotně přesunuté do zapadlé chodby nějakého zámku a nestačila jsem se divit. Okamžitě poznal, kam jsem se vypravila na nedělní výlet, o jakou sepulkrální památku se konkrétně jedná, navíc připojil její přesnou dataci i původní lokaci. Ve svém oboru byl skutečný mistr, v Česku neměl konkurenci.         

Čtěte také

Eva Janáčová: Tiziánův Apollo a Marsyas

Jeho přístup byl výsostně interdisciplinární, své bádání propojoval s dalšími vědními oblastmi. Nebál se ani mých židovských studií, když narazil na nějaký hebrejský nápis, obratem ho vyfotil a žádal o jeho překlad. Sama jsem byla překvapená, kolik našel původně židovských náhrobků, jež byly sekundárně použité v křesťanském prostředí.

Jirka byl nejen excelentní vědec, ale hlavně úchvatná a mimořádně tolerantní a respektující osobnost. Vždy přál druhým jen dobré, upřímně naslouchal jejich problémům a snažil se všechny kolem sebe maximálně podporovat. V akademickém, vysoce kompetitivním prostředí, postoj naprosto nevídaný.

Často jsme si psali a sdíleli fotky z cest. Ještě v noci před svým nenadálým odchodem mi poslal zprávu, ať na něho nezapomenu s dalším dílem ranních úvah. Jirko, nezapomněla jsem, se smutkem a s bolestí v srdci Ti ho věnuji... jinak máš to tu nahoře moc krásné.