Dora Kaprálová: Když mí školáci odcházejí
Kdyby mí školáci odcházeli do světa, bylo by to veselejší, než když odcházejí ze světa. Učím v Berlíně češtinu, mým školákům je v průměru kolem sedmdesáti, někteří z nich chodí na kurz přes třicet roků, spousta jich už není, ale ti co zůstali, takzvaní držáci, ti mluví česky, jako když lokomotiva píská tu nejkrásnější melodii z Posázaví.
Náš benjamínek z kurzu oslavil nedávno pětačtyřicátiny, má ale o dost míň energie než nejstarší a nejčipernější osmdesátník L... L. má v malíčku celou českou filmovou vlnu z šedesátých let, studoval v Ostravě na báňského inženýra, jako dítě hrál falešně na housle a kromě pěstěných nehtů a úhledného zevnějšku je proslulý až excentricky ohyzdnou černou igelitkou s logem báňské univerzity.
Čtěte také
Kdyby byl L. zvířetem, pak nejspíš kocourem. Mlsným, napadlo mě v kavárně, do které mě v létě vylákal, a po jediné sklence vína se ke mně přes miniaturní stolek nakláněl tak chtivě, až jsem se před tímto dosud dobrosrdečným staříčkem tiskla křečovitě ke zdi, jako bych snad stěnu kavárny mohla probořit a utéct, ruce schované pod zadkem židličky, aby je už nechytal do svých pěstěných prstíčků, pomačkané prsty mě druhý den bolely, a trvalo mi půl roku, než jsem mu odpustila, protože tam, ve třídě, tam z něho byl zase ten roztomilý, zábavný školáček.
Odpadali postupně, miláčci, ale nedávali to najevo, tajili to přede mnou do poslední minuty, snad aby nezranili mé city. Nikdo mi neřekl do očí, už nemůžu, nevyjdu s kolenem do druhého patra, jdu na dvě operace, maminka má Alzheimera, mám demenci, vysoký tlak, bez partnerky nedokážu do kurzu už chodit.
V létě jsem je všechny vzala, tehdy ještě v nejlepší formě, do hřbitovní kavárny. Darovali mi lilii a kamennou sošku želvy.
Čtěte také
Na podzim jsme si četli o KLDR a pozvali Ninu Špitálníkovou, a když napadlo listí, poslouchali jsme ze záznamu hlas Ivana Blatného a překládali jeho verše. Přivezla jsem jim cestopisy Tomáše Poláčka o Africe, protože všichni přece tak rádi cestují! Schlamstli ty knihy a zase mi nic neřekli. Poživači češtiny.
Že z devíti přijdou minulý týden už jen dva, jsem se dozvěděla z mejlu. Všemu jsem rozuměla a přesto, proč mě nechali žít v iluzi, že naše jízda nikdy nekončí? Dosáhli malátné puberty stáří, vypadly jim druhé zuby a teď???
Odešla jsem do kuchyňky zalít si zelený čaj a oni mi mezitím seschli, ohnuli se do nemocí a nekonečné ospalosti. Přijdou ještě? Objeví se? Vyrostli a zestárli a teď mě opouští.
Po počátečním šoku, vraťte mi Poláčkovy knihy, zloději a zrádci, jsem se zastyděla. Nikdy jsem nedokázala pracovat s patřičným odstupem, vždycky jsem musela k bližním pocítit lásku, jinak bych prostě utekla a vrátila se zpátky do peřin.
Čtěte také
Zbyli jsme tedy tři: bývalá krasobruslařka, kocour L. a já, a od včerejška přibyla k naší trojici sirotků nová paní, plachá tmavá šedesátnice, německy mlčela a mračila se, cesta po Africe byla pro ni jazykově až moc komplikovaná. Zato Kocourek se jako obyčejně nad krásným textem zasníval: jak viděl poprvé Vinnetoua, co zažil v narkóze, krasobruslařka si vybavila první vzpomínku na proutěný kočárek ve větru májového slunce.
Pak se se mnou L. loučil na peróně U-bahnu. „Co myslíš“, ptala jsem se ho, „vydrží u nás ta nová paní, co moc nerozumí česky, a proto se nad cestopisem pořád mračí?“
„To nevím, snad vydrží, každopádně se mračí jako vyhaslý netopýr,“ řekl v zamyšlení báňský inženýr kocourek L..
„A poslyš“, pokračoval – „napadlo mě, nezajdeme spolu zase někdy na kávu, třeba po kurzu, příští týden večer?!“ a máchl roztřesenou rukou s obvázaným prstem do tunelu, kam právě vjíždělo metro s výrazně blikajícím nápisem Endstation.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
