Lež má krátké nohy, strach zase velké oči. Dora Kaprálová napsala strašidelný příběh pro děti

Přebal knihy Pan Nikdo a bílá tma|foto:Nakladatelství Baobab

Svazek čítající pouhých 56 stran zaujme na první pohled výraznou obálkou, která dává tušit, že nepůjde zrovna o veselé nebo hřejivé čtení. A opravdu – v Berlíně žijící autorka a matka dvou dcer, jimž je text dedikován, napsala (jak praví anotace) „lehce hororový příběh pro děti od 8 let“, s čímž nelze než souhlasit. Jak mi Dora Kaprálová prozradila v nedávném rozhovoru, dotyčný příběh – který sama označila za dětský horor o strachu a jeho překonání – dokončila už předloni na podzim, a pak se jen čekalo na sjednané ilustrace.

Barvité vykreslení prostředí a působivá evokace hororové atmosféry představují nejsilnější stránky knihy, jejíž snad až příliš jednoduchá zápletka se točí kolem nezvané noční návštěvy v příbytku jedné rodiny, kterou tvoří maminka, její dvě malé dcery a jejich momentálně nepřítomný tatínek. Pan Nikdo, který se u jejich dveří zjeví ve chvíli, kdy v celém okolí vypadne elektřina a ony s rostoucími obavami vyhlížejí nezvěstného otce, je bytost vskutku znepokojivého vzhledu i charakteru. Obrovský muž s popelavou tváří, nijakým výrazem v obličeji a šedým kloboukem na hlavě se bez pozvání usadí v kuchyni a svým „divným, přiškrceným hlasem“ začne vést zlé a posměšné řeči.

Lhaní ze strachu

Cizincova krutá škodolibost přiměje matku i její dcery k lhaní – ze strachu si začnou vymýšlet a namlouvat děsivému hostu i sobě samým, že tatínek už co nevidět dorazí a pan Nikdo bude svého neomaleného chování litovat. To je ovšem voda na netvorův mlýn – mezi vyplivováním zkažených černých zubů jim začne líčit zemi zvanou Nicota, odkud přichází a kam je zamýšlí odvést, protože vstupenkou do ní jsou právě lhaní a strach. Jediná šance na záchranu obou holčiček i jejich maminky proto spočívá v tom, že se přestanou bát, což se ovšem lehčeji řekne, než udělá…

Není však pro současného dětského čtenáře, odkojeného dobrodružnými či fantastickými příběhy a komiksy, jeden dlouhý dialog hrdinů s příšerou – ať už je sebedramatičtěji vylíčený – přece jen trochu málo? I když proti samotnému poselství příběhu nelze nic namítat, způsob jeho podání, mající v některých ohledech – včetně typografického řešení a míry lyričnosti – blízko k poezii, rozhodně necílí na úplně běžného dětského čtenáře, potažmo předčitatele. Což samozřejmě neznamená, že si knížka s názvem Pan Nikdo a bílá tma nenajde své publikum a že by psaní pro děti nemohlo natrvalo rozšířit autorčino literární hájemství.