Dora Kaprálová: Realitu ctím jako největší ctnost, brání nám v sebestřednosti

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dora Kaprálová

Píše rychle a psaní je pro ni mentální hygiena. Žije v Berlíně, v sobotu chodí jezdit na kajaku a na vysoké škole měla spor se svým pedagogem Antonínem Přidalem, který ji neodpustil, že si popletla žánry. I o tom ve Vizitce mluvila s Markétou Kaňkovou spisovatelka Dora Kaprálová.

Z Berlína, kde od roku 2007 bydlí, přijela Dora Kaprálová do Českého rozhlasu autobusem, ve kterém jeden z pěti dalších pasažérů recitoval své milé do telefonu verše. Situace jako z nějakého vlastního autorského textu, jejichž prostřednictvím už od studií na JAMU zaznamenává život kolem i uvnitř sebe.

Kniha Dory Kaprálové Ostrovy

Prozatím poslední kniha, kterou tato rozhlasová dokumentaristka, literární kritička a autorka napsala, se jmenuje Ostrovy a čtenáře bere na jedenadvacet míst. Jsou to místa geografická, ale také místa v duši a srdci. Soubor se začal rodit na základě nabídky vltavské redaktorky Mileny M. Marešové na psaní knižních recenzí. Od tohoto tvaru se však Kaprálová záhy vzdálila a vznikl povídkový svazek, který loni vydalo brněnské nakladatelství Druhé město.

Útěšený mikrokosmos neboli Ostrov ohraničené naděje 

Na počátku osobní, nikoliv však plně autobiografické knížky stál příběh pojmenovaný jako Ostrov ohraničené naděje, v němž Kaprálová vypráví o maďarském ostrovu překřtěném na Menedék. „Objevila jsem v něm ztracenou střední Evropu. Byl to utěšený mikrokosmos, tamní život mě úplně uhranul,” popisuje místo nedaleko města Budapešť, kde žije skupina svérázných chatařů. Autorka jim nerozuměla ani slovo, tím lépe však mohla viděné a prožité transformovat do literární fikce. K překračování těchto hranic nicméně bývá obezřetná, realitu totiž, jak ve Vizitce řekla, ctí jako největší ctnost. „Pomáhá nám, abychom neodlétli kamsi do výšin, do sebestředných kruhů.“  

Její beletristické texty se často pohybují na hranici žánrů, blízko mívají k poezii nebo eseji. K překračování žánrů je ale třeba zvládnout řemeslný základ a mít pořádně načteno – Dora Kaprálová má ráda například povídky Flannery O´Connorové, Lucie Berlinové a Ljudmily Ulické nebo psaní Olgy Tokarczukové. Z dob dospívání si pak silně vybavuje romány Josepha Rotha a to, jak se jeho texty mísily s atmosférou porevolučního Brna.

V tomto městě studovala na vysoké škole dramaturgii a scenáristiku a zde také začala točit rozhlasové dokumenty (například o Viole Fischerové nebo Františku Listopadovi, ale i o výrazné postavě brněnského undergroundu Pavlovi „Homérovi“ Ambrožovi). Formát dokumentu ji fascinuje od osmdesátých let, kdy si doma s rodiči pouštěla videokazety zaslané z Ameriky rodinným kamarádem emigrantem Olinem. „Olin na těch kazetách prodával deštníky a česky s legračním přízvukem ukazoval, jak mu to jde,“ napodobuje muže z pásky, který se nakonec přejmenoval z Olina Tichého na Olina Glena, po revoluci se vrátil do Československa a svou podnikatelskou dráhu nezakončil příliš slavně. 

Proč se Dora Kaprálová rozhodla napsat knihu, která reagovala na Pétera Esterházyho, a jak proběhlo jejich setkání? Na čem právě teď pracuje? Proč výběr písní do Vizitky ovlivnilo špatné počasí a kde se v Berlíně nejvíc cítí (jako) doma? Poslechněte si celý pořad.