Dora Kaprálová: Volba a láska a Sándor Márai

8. únor 2023

Dlouho jsem se tolik nenatrápila jako nad četbou jedné Máraiovy románové trilogie. Děj začíná monologem opuštěné vznešené dámy z Budapešti. V její zpovědi jde o zprávu ze světa, který už dávno není a který tehdy, těsně před druhou světovou válkou, neviditelně mizel, až zmizel docela. Svět hodnot a řádu, který byl směšný a přitom pevný, dusivý a současně přehledný.

Monolog zpočátku naivní, Máraiovsky pomalý, pak ale čím dál trýznivější. Ve druhé části trilogie rozmlouvá ke čtenářům vnitřně vyprahlý gentleman, který svou ženu opustil kvůli krásné služebné Juditě. Té patří třetí, nejsilnější část knihy, kterou už Márai psal v italském exilu. Kulisy římského monologu se v Juditiných vzpomínkách odehrávaly i v ruinách válečné Budapešti, v zanikajícím řádu stabilní střední Evropy. Nejde už zdaleka o ztracenou lásku, ale i o radikální izolaci a ztrátu domova.

Čtěte také

Četla jsem ten román ve vytržení, kterému se měsíce nic nevyrovná. Nebylo snadné jít spát, nebylo snadné vstát z postele. Jako bych zažívala hluboký ponor do časů, které definitivně zmizely s děsivou představou, že válka je tady zas. Na dosah.

A do toho české prezidentské volby.

Plížila jsem se v sobotu na českou ambasádu v Berlíně, román schovaný v batohu, v U-Bahnu muž s jednou botou a pětihlavá hlučná rodina Romů se třemi malými dětmi. Jeli na černo, vtom se ve vagónu objevil revizor. Vstali jako jedna bytost, džunglí cestujících se mlčky sunuli ke dveřím, naštěstí jsem nemohla najít lístek, rodina s úlevou vystoupila.

Přála jsem si být neviditelná. Má volba byla rozumná, nejsem blázen. A přece, přece jsem se zdráhala potkat lidi mého kmene, veselé postavy v károvaných košilích s plamenným zrakem a výkřikem: Vyhraje Generál. Musíme zvítězit.

Musíme?

Čtěte také

Imperativ jako z hokejového mistrovství světa. Přišlo mi několik zpráv, jestli už jedu volit, a zda mám taky károvanou košili. A k tomu smajlíky, vykřičníky, milníky dějin v prostých emotikonech. Napadla mě ďábelská myšlenka. Kdyby mě někdo postavil před volbu, zda zvolit opravdu zlého prezidenta, ale k tomu mít hodného, opravdu hodného muže, anebo zda mít muže, který mě mlátí a k tomu hodného, skutečně charakterního prezidenta – co bych zvolila? Co byste volili vy? Vím, že to zní absurdně a nesrovnatelně, ale odpusťte mi tu drobnou provokaci.

Takže jsem se plížila odvolit, byla jsem nervózní z toho, abych si nezapomněla brýle, abych snad omylem volební lístky nevyměnila.

Nad urnou, v níž obyčejně bývá popel mrtvých, jsem si vybavila říkanku z mého dětství:

Sbírám ve snu polní kvítí po obzoru jede džíp

mávám kvítím a on mně dává tajné znamení

Je to generál.

Čtěte také

Tehdy jsem si ovšem myslela, že Kaprál je víc než generál.

Dnes mám lásku, a máme i dobrého, charakterního prezidenta. Snad.

Snad bude všechno dobré. Se smajlíky, károvanými košilkami, i bez nich. Snad bude u nás v Evropě mír, Ukrajina je taky Evropou.

A pak mě, cestou zpátky, když jsem na Alexanderplatz potkala pána, co měl na plešaté hlavě rohy, které byly nejspíš naslouchadly, protože tomu muži chyběly uši, pak mě napadla ještě jedna podvratná myšlenka: I ten kdo píše, je z principu populista. Postrašit a uklidnit. Přesně to jsem nyní učinila s vámi. Omlouvám se. Ale ještě jednou, zavřete oči, a ruku na srdce. Zlý prezident, a k tomu hodný manžel? Hodný prezident, ale manžel, co vás mlátí? Hodná prezidentka, ale ve vašem osobním životě zlá, zlá žena, co vás v noci týrá, že nemáte srovnané papuče. Jsem krutá. Nechci si s vámi hrát. Jen se tak zlehýnka ptám.

autor: Dora Kaprálová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.