Dora Kaprálová: Hypnoza loňského léta

Ale proč bych to dělala? Mě dnes čeká jiná oslava. Oslava s Friederike Mayröcker. Oslavy náš život polidšťují. Občas jsou tupé jako přežrané nutrie a jindy zase hluboké jako propast, ze které se vznáší motýl.

Čtěte také

Dora Kaprálová: Když mí školáci odcházejí

Otevřít si přesně po roce knihu Friederike Mayröcker …und ich schütelte einen Liebling (a zatřásla jsem miláčkem) v magickém překladu Zuzany Augustové je svátkem přímo nebešťanským. Motýl Friederike se vznáší nad propastí, a je to motýl brutálně haptický, svou křehkostí mocnější než jakákoliv zbraň, je to motýl zmutovaný s kamenem, motýl-želva, zvláštní snová bytost, která urputně lpí na slově, neboť hřebíky slov jsme přitlučeni k životu. Jde o zbraň skutečné literatury, o zbraň tak nezáludnou a neškodnou, že je svou jemnou zacíleností na lidské srdce totálním, smysly všeprostupujícím útokem.

Vybavuji si ten den přesně před rokem. Horko k zalknutí, stejně jako dnes. Píšu si s překladatelkou Zuzanou Augustovou, abychom společně prošly její překlad knihy a zjistily, jaké neologismy, vykloubenosti a poťouchlé obraty český překlad ještě unese…

Mám si knihu přečíst znovu v originále a označit sporná místa. Ale jak chcete označovat místa v hlubinách oceánu, kterým vévodí spoře osvětlený ďas mořský?

Čtěte také

Dora Kaprálová: Volba a láska a Sándor Márai

Zuzana bydlí v Praze a já v Berlíně, začaly jsme si telefonovat přes Skype. Náš první rozhovor byl rozpačitý... docházela nám slova a naše tváře byly rozmazané, Zuzana občas zakašlala, astma, napadlo mě. Druhý hovor s kamerou byl o něco lepší, a pak nám to došlo. Budu předčítat nahlas a text nás prostoupí a obemkne.

Četla jsem. Nezvládly jsme za hodinu víc než deset stránek. Místo tří setkání bylo těch hovorů nespočetně. A čím častěji jsem předčítala, tím obsesivněji jsme zkoumaly větu za větou, obracely slova Friederike jako svátost, svátost loňského léta. Měnily se jen kulisy. Zuzana doma a za ní tatínek. Zuzana na cestách. Zuzana a kocour. Zuzana na chatě, za ní muž-kutil, který zničehonic pouští vrtačku, ale nás ani zvuk vrtačky nevyruší.

Začátky byly vždy stejné: formální pozdrav a pak věta: „tak jdeme na to.“ Sedíme u strojů, obřadně si vykáme. Jsem na terase chaty na dunajském ostrově v Maďarsku, maďarská maminka hraje se svou sestrou bridž, čtu nahlas: „Kdo řekl, žše jsou ženy cítit po rybě, a zjevení větévek…“, Zuzana u moře, já v Mnichově a stále je s námi Friederike M.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Peter Handke a Nobelova cena za literaturu

Pak už jsme ke strojům zasedaly v hypnóze, která se stupňovala. Léto vrcholilo, a my stále ještě nebyly hotové; tušení, že po konci obřadu nastane prázdnota…

Mohla bych psát i o tom, jak jsem se díky F. setkala s filmařkou Carmen Tartarroti, jak mám její vzácné filmy o Friederike, jak jsem objevila básníka Bodo Hella. Ale nebudu.

Tohle je oslava knihy.

Až si ji přečtete, pochopíte, že jedině radikálním subjektivismem se dokážeme rozpustit ve světě, který je nám blízký a současně neuchopitelný. A přesně tohle Friederike věděla.

Skutečnost vedle téhle absolutistické knihy bledne a je jen podivnou, rozvleklou, nekonečnou a zbytečnou procházkou s nejasným cílem.