Dokumenty v Karlových Varech

Van Gogh byl tvůrce mimořádně plodný, pohotově se věnoval nejrůznějším tématům, která právě vzrušovala veřejnost - a jak mohu soudit, také ledabylý, ve vypravěčství ne vždy obratný a přesvědčivý. O to však unáhlenější a nesmiřitelnější byl v zaujímaných stanoviscích, ať již natáčel "čisté" dokumenty nebo fiktivní polohrané rekonstrukce týkající se autentických událostí.

Návštěvníci festivalu mohli zhlédnout film Thea van Gogha "Cool!"|foto: cinema.nl

Soutěžní tituly festivalu prozrazovaly častou bezradnost při hledání námětů - proto převažovaly výlučné, extrémní případy, které filmaře přitahují, neboť vybočují ze všednosti - jako například psychické a mentální poruchy nebo okouzlené průhledy do svérázu určitých komunit. Spojovala je vesměs malá schopnost proniknout za vnějškové rysy a postihnout, co vše se skrývá za nimi.

Platí to například o filmu Estamira Marcose Prady: jeho stejnojmenná hrdinka tráví veškerý volný čas na smetišti v blízkosti Ria de Janeira; nenutí ji k tomu sociální nouze, nýbrž dlouhodobé psychické onemocnění. Určitou bezradnost projevil také polský režisér Stanislaw Mucha, když se v dokumentu Reality Shock vypravil mezi podivíny, jejichž komunitu připravila o poklid a bezpečí idea sjednocující se Evropy. Neúrodný, postupně se vylidňující severní kout Španělska zpodobnila Mercedes Alvarezová ve snímku Nebe se otáčí. V kraji, kde se narodila, zpovídá poslední starousedlíky, a tak se snaží postihnout jeho neopakovatelné kouzlo a podmanivost.

Filmaři se často obraceli k jevu typickému pro minulé století - k přesouvání jednotlivců, rodin i celých národů z místa na místo. Dokument My zděs, který natočil Jaroslav Vojtek, vypráví o slovenské rodině, na dlouhá desetiletí přestěhované do kazašských stepí. Po rozpadu Sovětského svazu se na cestu do někdejší vlasti vypraví dospělé děti, které ji znají jen z vyprávění rodičů. Avšak ani poměry na Slovensku neskýtají žádné důvody k radosti - kamera sleduje téměř beznadějné hledání aspoň trochu slušnějších podmínek pro život. Až zbytečně nostalgickou střihovou mozaiku nazvanou Nový svět sestavil rakouský režisér Paul Rosdy, jenž putoval po místech někdejšího mocnářství a za pomoci archivních materiálů, s podporou hudby i vyprávěnek oživoval jeho minulé i přítomné reálie. Alexandr Gutman se v Hledání štěstí zaměřil na zbytky Židovské republiky, kterou v roce 1934 založil Stalin na Sibiři. Pamětníci vyprávějí o počátečním nadšení, budovatelské euforii, o zklamáních, která se záhy dostavila, i o současném vylidnění. Zůstali jen starousedlíci, jejich děti už dávno emigrovaly do Izraele. I zde prosvítá zřetelná nostalgie z nenaplněných očekávání, z rozbití jedné velké naděje.

Beznaděj Dětí z Leningradské|foto: Týdeník Rozhlas

Asi nejsilněji mě oslovil nesoutěžní polský dokument Děti z Leningradské, který zpřístupní svým divákům Česká televize. Režiséři Hanna Polaková a Andrzej Celiski se vypravili do Moskvy a natočili bezprizorné děti, které živoří samy na ulici, živí se žebrotou, krádežemi i příležitostnou prostitucí, shlukují se v metru a na nádražích, přespávají v kanálech či různých ruinách. Jejich výpovědi jsou otřesné, dokládají zhroucená rodinná zázemí, selhávající státní struktury, panující bezohlednost a lhostejnost. Tyto děti vytvářejí subkulturu se zvláštními pravidly i pojetím solidarity. Je to pohled bez stínu jakékoli senzačnosti či výlučnosti, přitom však fascinující i stísňující.