Jeden druhému jsme velikým divadlem
Přesvědčovat se o tom můžeme pravidelně každý rok také na představeních, která do Prahy zavítají v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
Divadlo mezi loutkou a objektem
22. prosinec 2017
Můžeme dnes s klidným svědomím říci, co je a co už není loutkové divadlo, v době, kdy jsou hranice mezi žánry i druhy neostré?
Další díl Divadelních reflexí je proto věnovaný úvahám o loutkovém divadle a „divadle objektů“, do kterých se pouští český teatrolog a loutkář Karel Makonj, šéfredaktorka časopisu Loutkář Kateřina Lešková Dolenská, loutkář a hudebník Tomáš Procházka z českého souboru Handa Gote a také britský konceptuální umělec a performer Tim Spooner. Na závěr se ohlédneme i za letošním 27. ročníkem pražského festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem.
Jak jevištně vytvořit aktivně jednající hmotu? Ptá se český teatrolog a loutkář Karel Makonj ve své studii Divadlo mezi objektem a subjektem, v níž se zamýšlí nad vývojem loutkového divadla. Pokračuje pak připomínkou jedné vývojové tendence loutkového divadla z 60. let minulého století, divadlem loutky a herce. Co přítomnost herce na jevišti loutkového divadla znamenala? Loutka najednou byla sama sebou a nesnažila se být člověkem, odpovídá ve své studii věnované vztahu mezi subjektem a objektem Karel Makonj. V rozhovoru s ním jsme šli v úvahách ještě dál. Začali jsme, podle Karla Makonje, v podstatě neřešitelnou otázkou, a to, zda je divadlo objektů samostatný umělecký druh, nebo zda patří pod loutkové divadlo.
Taneční kritika strážce arkána, nebo věc veřejná?
Tanec je arkánum, věc tajemná a záhadná, kterou ještě nikdo nevysvětlil, tvrdí publicistka Nina Vangeli, v pořadu, který Jana Návratová věnovala taneční kritice. Přesto anebo právě proto je nezbytné se tancem teoreticky zabývat, kriticky jej analyzovat a publicisticky o něm referovat.
„Každé divadlo objektů lze zastřešit pod pojmem loutkové divadlo, ale ne každé divadlo objektů se stane loutkovým divadlem. Zeptal bych se takto: je divadlo objektů slepá ulička, anebo je to určitá vývojová tendence, která má opodstatnění, smysl a budoucnost? Polský divadelní historik a loutkář, Henrik Jurkowski, se za svůj život pokoušel několikrát definovat, co je loutkové divadlo, ale žádná definice mu nepřišla jako ideální. Ale v těch definicích je vždy nějakým způsobem naznačen vztah objektu a subjektu.
Materiál a hmota, to jsou primární znaky, podle nichž poznáme divadelní práci českého souboru Handa Gote research & development. Tématy tvůrčí činnosti této skupiny jsou recyklace, trvale udržitelný rozvoj, respekt k tradici a tradičním kulturám. Handa Gote research & development pracuje od roku 2005 na pomezí divadla, současného tance, vizuálního umění, hudby, performance a konceptuálního umění. V posledních letech vytvořili inscenace, jako je například Mutus Liber, Erben: Sny, Eleusis a Die Rache. Ve svých pracích využívají pestrou škálu objektů a technologií, o kterých v pořadu mluvil loutkář a hudebník Tomáš Procházka.
„Objekt je cokoli. Nedávno jsem četl taxonomii objektů, v níž se jeden teoretik snažil rozdělit, jak k objektům umělecky přestoupit. Důvodů, proč vzít objekt do hry, je mnoho. Sám o sobě může být objekt zajímavý už jen tím, z jakého materiálu je vyrobený, nebo tím, jaká je jeho osobní historie. Pro naši práci v souboru Handa Gote research & development je zajímavá patina, kterou na objektu či předmětu otiskl čas.“
Nečekané vlastnosti různých materiálů a skupenství odhaluje ve svých představeních britský performer, konceptuální umělec a scénograf Tim Spooner. Své počínání ve scénickém prostoru neoznačuje za herectví, loutkoherectví, možná ani za manipulaci s předměty. Je spíše jedním z článků veškerého těžko předvídatelného dění, které se pokouší určitým způsobem kontrolovat, uchopit. Od roku 2010 vytvořil Tim Spooner řadu pozoruhodných inscenací, ve kterých nečekaným způsobem nechal ožívat materiál. Mezi ně patří například The Voice of Nature, propojený systém křehkých skulptur, The Assembly of Animals, tedy inscenace, v níž pomocí objektů vytváří abstraktní živočišné formy, nebo inscenace The Telescope, ve které používá mikroskopickou kameru k odhalení vesmíru miniaturních objektů manipulovaných pomocí magnetů, elektřiny a chemických reakcí.
„Já svou pozornost primárně koncentruji na konstrukci samotných loutek a mechanických objektů. Paradoxně v centru mého zájmu nestojí představení jako takové, ale objekt, který sám vytvářím a ke kterému si pak sám nacházím cestu. Baví mě kombinovat různé materiály a sledovat, jak na sebe vzájemně reagují. Zkrátka mě fascinuje pocit z toho, že něco vytvářím, něčemu novému vdechuji život. To mě bavilo už jako malé dítě. Všechny prostředky, které k manipulaci s předmětem či objektem využívám, jsou zamyšlením nad významem člověka a jeho sílou. Je to hledání rovnováhy mezi tím, co dokáže lidská ruka a tím, co si vyžaduje daný materiál. Pokud s materiálem komunikuji skrze elektrickou energii, nebo třeba pomocí magnetů, musím sledovat, jak na tyto pohyby reaguje samotný předmět a jakým způsobem si žádá, aby byl uchopen nebo jinak manipulován. Vnímám to tak, že si s daným materiálem a objektem vytvářím vztah a zároveň věřím tomu, že mu dávám určitou svobodu. V praxi to znamená, že tyto objekty jsou tak trochu mimo mou kontrolu, přičemž je nechávám způsobit něco nečekaného.“ Dodal ke své umělecké praxi Tim Spooner.
Scénografie je komplexním uchopením divadla, je cestou k jeho vytvoření
Žijeme v neustále se měnícím světě, kde jsou nejen naše životní přístupy ovlivněny tématem „hranic“. S otázkami týkajícími se hranic se neustále potýkáme i v samotné scénografické tvorbě, kde rozhraní mezi skutečností a imaginací ztrácí ostrost.
K tématu loutky a objektu se vyjádřila i šéfredaktorka časopisu Loutkář, Kateřina Lešková Dolenská. „Jsem toho názoru, že za poslední dvě dekády prodělala loutka ohromenou proměnu, s tím, že se ještě rozšířil obsah pojmu loutka. Nejsem schopna předestřít nějakou definici, ale sama cítím, a cítí to především umělci, že už jim pojem loutka ve smyslu figury nestačí a je evidentní, že se pod to vejde v podstatě cokoli. To znamená, že jakákoliv práce s něčím neživým na scéně se nám dostává pod pojem loutkové divadlo; například práce se světlem, tedy animace světla, pak i animace zvuku, nebo jakéhokoliv hmoty.“
Na to, jak pojímá vztah k objektu či loutce významné mezinárodní uskupení - Divadlo Continuo - se ve své reportáži zaměřila Šárka Švábová, která se s divadelníky z jihočeských Malovic setkala na 27. ročníku pražského festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem. Divadlo Continuo na něm uvedlo představení inscenace Murgila a Zorila, hudebně loutkovou pohádku inspirovanou výpravou za rumunskými příběhy.
