Taneční kritika strážce arkána, nebo věc veřejná?
Tanec je arkánum, věc tajemná a záhadná, kterou ještě nikdo nevysvětlil, tvrdí publicistka Nina Vangeli, v pořadu, který Jana Návratová věnovala taneční kritice. Přesto anebo právě proto je nezbytné se tancem teoreticky zabývat, kriticky jej analyzovat a publicisticky o něm referovat.
Na tom se v diskusi věnované taneční kritice shodují šéfredaktoři Taneční zóny, Tanečních aktualit a Opery Plus. Šéfredaktor posledně jmenovaného portálu, Vít Dvořák, dokonce tvrdí, že „když by neměly jít peníze na odborný tisk, pak jsou všechny peníze na tanec a divadlo vyhozené.“
Diskuse vydavatelů a šéfredaktorů se dotýká mnoha aspektů taneční, či obecně „umělecké“ reflexe. Podtrhuje například souvislost mezi úbytkem prostoru pro kulturní publicistiku v denním tisku a poklesem zájmu o hlubší diskusi o umění v odborných periodikách. Je těžké hledat čtenáře i autory, je složité držet v daných finančních podmínkách krok s technologickým rozvojem. Už udržení samotné existence časopisů a jejich obsahu je krajně náročná výzva (odborná média podporuje už jen Ministerstvo kultury, granty Magistrát hlavního města odborným časopisům zrušil).
Trend v současné kritice shrnula Lucie Hayashi, šéfredaktorka Tanečních aktualit.
Dříve se psalo o tom, „jak“ se tančí, řešila se interpretace, kostýmy, někdy taky choreografie, pak přišla fáze, kdy jsme řešili „o čem“ básník mluví, co se to na jevišti děje, a teď jsme se překlenuli do takové post post moderní fáze, kdy se ptáme „proč“, proč choreograf dělá na jevišti to, co tam dělá.
„Dříve se psalo o tom, „jak“ se tančí, řešila se interpretace, kostýmy, někdy taky choreografie, pak přišla fáze, kdy jsme řešili „o čem“ básník mluví, co se to na jevišti děje, a teď jsme se překlenuli do takové post post moderní fáze, kdy se ptáme „proč“, proč choreograf dělá na jevišti to, co tam dělá.“
Jeden druhému jsme velikým divadlem
Přesvědčovat se o tom můžeme pravidelně každý rok také na představeních, která do Prahy zavítají v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
Šéfredaktor Taneční zóny Vladimír Hulec vidí nezastupitelnou roli kritiky ve vedení diskuse, která kultivuje společenský prostora a dává mu duchovní rozměr.
A co na to umělci samotní, tedy ti, kterým je kritické zrcadlo nastavováno? Co očekávají od kritiků? „Aby kritik věděl víc než já, aby byl schopný mé představení zařadit do širšího kontextu a nejen kontextu České republiky, ale i kontextu evropského... chtěla bych být kritikou)popíchnutá a dozvědět se o sobě věci, které ještě nevím,“ říká performerka, tanečnice a režisérka Miřenka Čechová.
