Scénografie je komplexním uchopením divadla, je cestou k jeho vytvoření
Žijeme v neustále se měnícím světě, kde jsou nejen naše životní přístupy ovlivněny tématem „hranic“. S otázkami týkajícími se hranic se neustále potýkáme i v samotné scénografické tvorbě, kde rozhraní mezi skutečností a imaginací ztrácí ostrost.
O překračování hranic divadelní scénografie v Divadelní reflexi pojednají představitelé mladé české scénografické scény, Petr Vítek a Lucia Škandíková, ale také významná britská scénografka Pamela Howard. O tom, jak vzdělávat talenty v oboru scénografie, hovořili i pedagogové a scénografové Jana Preková z JAMU a Robert Smolík z DAMU.
Setkání s těmito scénografy proběhlo u příležitosti 50. výročí Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru, které je největší světovou akcí, jež zkoumá oblast scénografie v celé její šíři. Oslavy padesátiletého výročí PQ vyvrcholily na podzimním mezinárodním setkání kurátorů a scénografů, které se odehrálo od 12. do 14. října v Praze. Sympozium se příznačně nazývalo Porézní hranice a jednou z hlavních mluvčích byla významná britská scénografka Pamela Howard. V Evropě a USA realizovala více než 200 produkcí. Věnuje se rovněž režii a vede mezinárodní workshopy pro divadelníky. V roce 2008 byl Pamele Howard udělen Řád britského impéria za služby divadlu. Na podzim 2009 se představila v brněnském Národním divadle jedinečnou inscenací opery Bohuslava Martinů Ženitba, později režírovala v Čechách také Janáčkův Výlet pana Broučka do Měsíce.
Pamela Howard: Scénografii lze vnímat jako komplexní uchopení divadla, je to cesta k jeho vytvoření. Scénografie je čirá tvorba, která má mnoho vrstev. To, je to, co mě na ní zajímá. Sebe považuji za tvůrce a tvorba, to je scénografie. Neznamená to ale, že bych nespolupracovala s ostatními divadelními disciplínami. V životě jsem spolupracovala s celou řadou různých režisérů. Dnes sice neříkám: „smrt režisérům“, ale rozhodně už odmítám pracovat s lidmi, kteří jsou vizuálně slepí. Obzvláště ráda pracuji v České republice, zvláště v opeře. Česká klasická hudba a hlasy, které jí v současné době interpretují, jsou výjimečné a nenajdete je nikde jinde na světě. Setkávání s českou hubou je pro mne vždy obohacující a dává mi mnoho prostoru a možností pro to, abych spojila vizuální s performativním.Takto podle mě vznikají magické momenty.
O hranicích scénografie a jejich překračování přemýšlí ve své praxi také Petr Vítek, čerstvý absolvent Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Dostal se do speciálního ročníku s označením „Divadelní tvorba v netradičních prostorech“.
Petr Vítek: Já jsem fascinovaný novým materiály. Ale každý nový materiál sebou nese risk, že nebude fungovat. Vždycky nějaký nový materiál objevím, jsem jím nadšen a pak to nadšení opadne. Naposledy to byl materiál Tyvek, který se chová jako papír, ale jinak je to plast. Tudíž praktický materiál do divadla, protože se nedá roztrhnout. Velmi dobře fungoval v inscenaci Mikádo, na které jsem jako scénograf pracoval v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Vyrobili jsme z něj mraky, které měly působit jako origami.
Objevovat stále něco nového a hlavně neupadnout do tvůrčího stereotypu, to je profesní motto scénografky a kostýmní výtvarnice Lucie Škandíkové. Lucia Škandíková absolvovala obor kostým a maska na DAMU u profesorky Jany Zbořilové. Spolupracovala s režiséry, jako je Viliam Dočolomanský, Jan Frič, Jan Nebeský, Veronika Riedlbauchová nebo Matija Solce. Jako scénografka realizovala například inscenace Hamlet ve Švandově divadle, Informátoři nebo Odtržení s Farmou v jeskyni, Velvet Havel v Divadle Na zábradlí, Vladimír Macbethin se Spitfire Company nebo Žebrácká opera a Morgiana v Klicperově divadle v Hradci Králové. Pravidelně spolupracuje na operních i činoherních inscenacích Národního divadla, nejčastěji s Danielem Špinarem.
Lucia Škandíková: Scénografie je výrazně ovlivněna aspektem času, ve kterém existuje omezenou dobu. Zároveň v tomto čase musí působit emočně a psychicky na diváky. Mám ráda různorodost. Proto ráda spolupracuji jak s nezávislými, tak kamennými divadly. To, co mě zajímá, když připravuji scénografický návrh, je psychický prostor hlavního hrdiny. V současné době spolupracuji na přípravě opery Billy Bud v režii Daniela Špinara. Děj se sice odehrává na lodi, ale mě více než samotná loď, zajímá vnitřní konflikt umírajícího kapitána, který na sklonku smiřuje se svými činy. Já se zkrátka snažím vytvořit psychický prostor toho umírajícího muže. Ve své umělecké práci se nechci dopouštět popisnosti.
