Divadlo a ekologie. Může být divadelní provoz šetrný k životnímu prostředí?
Stále častěji se v umělecké tvorbě objevuje téma ekologie. I v té divadelní. Může ale být samotná divadelní produkce ekologická a šetrná k životnímu prostředí? Kde se mohou české scény inspirovat a je pro divadlo ekonomické chovat se ekologicky? A neměla by být před pravidly ekologického chování vždy upřednostněna svoboda umělecké tvorby? Na to hledají odpovědi dnešní Reflexe.
Tématu udržitelného divadla se ve své diplomové práci na katedře produkce pražské DAMU věnovala Michaela Rýgrová. Dnes na stejné katedře vyučuje předmět Ekologie a udržitelný rozvoj v divadle a v dubnu vystoupila v rámci cyklu ND Talks s tématem Ekologická stopa divadla. V roce 2014 vydalo nakladatelství Pražská scéna její knihu nazvanou Udržitelné divadlo.
Šlo o první ucelený text dostupný veřejnosti na toto téma, které bylo důležité otevřít a ukázat, že o ekologii můžeme mluvit i v umění, aniž bychom ho nějak omezovali či shazovali jeho kreativní a uměleckou složku. To spousta lidí nedokázala pochopit. Lidé si představovali scénu z papírových krabic nebo z odpadků a batikované kostýmy, ale o tom to není.
Michaela Rýgrová
Jako příklad ekologické divadelní praxe může sloužit Londýn, kde v září 2008 vydali akční plán pro změnu klimatu, Zelený divadelní plán, který počítá s 60 procentní redukcí tvorby skleníkových plynů londýnskými divadly do roku 2025. „Divadla se podívala sama na sebe, udělala provozní audit, podívala se na spotřebu energií, materiálu, na technologie a začala zjišťovat, v čem se mohou zlepšit,“ říká Michaela Rýgrová. Londýnský plán zahrnuje samozřejmě i oblast recyklace. Praxe ukazuje, že přibližně 80 procent rekvizit a 40 procent scény je prodejných. Ještě důležitější než následná recyklace je ale samotná výroba scény, rekvizit, kostýmů. „Možnosti ekologické výroby inscenací jsou bezbřehé. Všechno začíná ještě před tím, než se začne vyrábět. Mám pocit, že zatím v přemýšlení o výrobě inscenace chybí uvažování na tím, co bude potom, až inscenace skončí,“ říká Michaela Rýgrová.
ND: nebylo jeho záměrem být ekologické a je
Průkopníkem ekologického divadelního provozu u nás je Národní divadlo v Praze. Ambiciózní projekt úsporných opatření zahájilo v roce 2006 v areálu Národního divadla a postupně ho rozšířilo do všech dalších areálů. Cílem projektu bylo snížení spotřeby zemního plynu, elektřiny a vody, a také využití obnovitelných zdrojů energie. „Na začátku stálo zjištění, že divadlo je 25 let po rekonstrukci, naše technologie začínají stárnout a je třeba je vyměnit. Můžeme se samozřejmě chlubit a říkat, že jsme od počátku chtěli být ekologicky šetrní, ale to bychom lhali. Že z toho zároveň vznikla opatření, která jsou ekologicky šetrná, je obrovským bonusem a jsme na to patřičně hrdí, ale nebyl to záměr. Paradoxně jsme měli dobrou startovací pozici - byli mimořádně neekologičtí,“ popisuje začátek projektu ředitel technicko-provozní správy Národního divadla Václav Pelouch.
Vědí, co chtějí divadlem sdělit. Nová krev české divadelní režie
Manipulace, uplatňování moci, jedinec versus společnost, vykořeněnost, maloměšťáctví či ekologická krize. To jsou témata, která zajímají nastupující generaci divadelních režisérů. Většině z nich ještě nebylo třicet, ale na českých scénách už nejsou žádnými nováčky. Ukázky z tvorby některých z nich nabídl festival Nová Komedie, jehož první ročník uspořádala Městská divadla pražská v prostorách divadla Komedie.
Koncem února přes 80 pražských uměleckých a kulturních institucí a organizací včetně několika divadel podpořilo návrh vyhlásit na území města Prahy stav klimatické nouze. Požadují, aby magistrát vytvořil plán, jak do roku 2030 fungovat s neutrálními emisemi skleníkových plynů. „Bylo by skvělé vidět konkrétní plán institucí ještě před tím, než magistrát nějaký plán sám vymyslí. Myslím, že teď by kulturní prostor neměl zaspat a sám měl vymyslet, jak se může zlepšit,“ komentuje to Michaela Rýgrová.
„Ekologie na scéně není úplně reálná, ale v sále ano“
Ekologie je hlavním tématem umělecké tvorby režiséra a dramaturga Vojtěcha Bárty a také jedním z témat Chemického divadla, které v roce 2014 spolu se scénografkou Janou Hauskrechtovou založil a které se ke zmíněné výzvě také přidalo. „Největší ekologická stopa divadla bývá v provozu sálů, ve svícení nebo vytápění. Nějaké důsledné ekologické přemýšlení by navíc mohlo znamenat výraznou ekonomickou úsporu,“ myslí si Vojtěch Bárta. A dodává: „Samozřejmě, otázka jak ekologii vbudovat do světa jeviště je neustálá, mnohovrstevnatá a docela kontroverzní výzva. Jsem si vědom toho, že na scéně to není úplně reálné, ale šlo by to v provozu kolem – v sálech a divadelních barech.“
Podle něj spočívá ekologický a společenský přínos divadla především v tom, že může poukazovat na různé problémy. „Jako jednotlivci můžeme dělat hodně, ale dokud existuje sytém, který je založený na neomezeném růstu a neomezené spotřebě, musíme tlačit i na jeho změnu. Zároveň je potřeba si uvědomit, že kultura potřebuje nějakou svobodu. Je třeba oddělit fungování instituce, a to jaký dává příklad, a vlastní svět uměleckého díla, kde je svoboda nezbytně nutná,“ dodává Vojtěch Bárta.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
