Dědečku Quentine, vyprávěj. Bylo, nebylo Tenkrát v Hollywoodu…

Režisér Quentin Tarantino si za posledních téměř třicet let své kariéry vydobyl v Hollywoodu neotřesitelnou pozici kultovního autora, jehož každý další film je očekáván jako velká filmová událost. Jeho snímek Pulp Fiction přitom představoval v první polovině devadesátých let zásadní mezník nezávislých filmů, vzniklých mimo velká hollywoodská studia.

Z filmu Tenkrát v Hollywoodu|foto: Falcon

Film byl natočen s velmi skromným rozpočtem, ale vydělal celosvětově v době svého uvedení přes 200 miliónů dolarů, a stal se tak finančně nejúspěšnějším off-hollywoodským nezávislým filmem desetiletí. I když má Tarantino svůj původ v nezávislých filmech, svou náklonost k Hollywoodu nikdy neskrýval. Naopak, většina jeho snímků bývá kombinací klasických žánrů a je zaplněná odkazy na staré hollywoodské filmy a televizní pořady. Jeho devátý celovečerní film Tenkrát v Hollywoodu je tak příznačně zasazený do roku 1969, tedy na samotný konec zlaté éry Hollywoodu, a Tarantino v něm skládá otevřenou poctu této americké továrně na sny. Do zákulisí filmového prostředí dané doby nahlížíme skrze příběhy tří titulních postav – fiktivního televizního herce Ricka Daltona (Leonardo DiCaprio), jeho kaskadéra (Brad Pitt) a filmové herečky Sharon Tateové (Margot Robbieová), která má svůj reálný předobraz.

Leonardo DiCaprio ve filmu Tenkrát v Hollywoodu|foto: Falcon

Dvě a půl hodiny atmosféry a odboček

Na rozdíl od exploatačních žánrových jízd z posledních let je Tarantino v tomto snímku více koncentrovaný na emoce a atmosféru jednotlivých scén. Již tradičně si ale pohrává s narativní formou, kdy velmi často používá flashbacky, motivované obvykle vzpomínkami některé z titulních postav. Na ploše klenoucí se přes dvě a půl hodiny je ale nakonec těch neustálých dějových odbočování, které se od hlavní dějové linie rozbíhají do různých stran, přeci jen možná moc. Na mnoha místech by tak mohl být Tarantino podezříván i z určité dramaturgické rozklíženosti. To by však jeho snímek nesměl být až starosvětskou oslavou filmových fikčních světů a vyprávění, v nichž se může stát v podstatě cokoliv. Byť se ve snímku objevují postavy inspirované populárními osobnostmi Hollywoodu konce 60. let, jako je například Steve McQueen nebo Bruce Lee, Tarantino s nimi zachází zcela svévolně a usazuje je do svého příběhu spíše jako symboly doby než plnohodnotné narativní figury. Nejvíce patrné je to na dějové linii Sharon Tateové, ve které kombinuje skutečné události ze života herečky s čistou fikcí. Vyústění jejího příběhu (a samotného filmu) si tak užijí především diváci obeznámení s kontextem její dodnes šokující smrti, způsobené gangem Charlese Mansona.

Pocta kinematografii skrze labilní hvězdu a kaskadérského drsňáka

Tarantino neskládá prvoplánovou poctu pouze filmům dané doby, tragicky zesnulé herečce nebo uvadajícím žánrům jako je western, ale především samotnému filmovému médiu. To se pod jeho rukama stává imaginativním prostorem, který má schopnost zvítězit nad realitou a uchovat určité příběhy přesně v takové formě, v jaké je chceme vidět a nedodržovat nutně reálie skutečných událostí. Kromě toho je ale jeho nové dílo také velmi zábavným letním buddy filmem, což je žánr, ke kterému inklinoval od začátku své kariéry. Stačí si vzpomenout na dvojici ukecaných zabijáků Vincenta a Julese z Pulp Fiction nebo Djanga a Dr. Schultze z Nespoutaného Djanga, které se rychle staly součástí pop-kultury. Kontrast mezi citově labilní hereckou primadonou, kterou ztvárňuje Leonardo DiCaprio a životem ošlehaným drsňákem v podání Brada Pitta funguje skvěle, a je vděčným zdrojem mnoha vypointovaných černohumorných scén. Obě herecké superstar se na poli celovečerního snímku setkaly vůbec poprvé a tolik potřebná chemie pro žánr buddy filmů mezi nimi funguje od první scény.

Z filmu Tenkrát v Hollywoodu|foto: Falcon

Nostalgická devítka

I v Tenkrát v Hollywoodu využívá Tarantino mnoho svých oblíbených atributů jako jsou dlouhé fetišistické záběry na odhalené ženské nohy, soundtrack složený z hitů dané doby, jeho oblíbení herci ve vedlejších i epizodních rolích (Kurt Russell, Michael Madsen ad.) nebo reklama na smyšlenou značku cigaret Red Apple. Na rozdíl od posledních filmů ale není jeho novinka tolik zatížená dialogem a přichází s poměrně silným poselstvím o víře v lidskou představivost a snech, které je nutné si plnit. Kromě závěru je také jeho film téměř prostý surového násilí, a naopak se snaží reflektovat onu palčivou otázku vlivu filmového násilí na reálného diváka. Pokud dostojí legendární „maniak z videopůjčovny“ svým slibům a ukončí režijní kariéru nastávajícím desátým snímkem, přišla jeho nostalgická a do značné míry sebereflexivní óda na kinematografii akorát včas.