BlacKkKlansman je zásadní dílo dneška, současné éry křupanokracie

Jak hlásá nepsané pravidlo, umění potřebuje tyranii, protože z opozice vůči zvůli vznikají ta nejpodnětnější díla přinášející intenzivní katarzi. Aktuální film Spika Leeho který si i v české distribuci zachovává anglický titul BlacKkKlansman – se třemi K –  nejen že stvrzuje platnost řečené teorie, ale přeneseně také bohužel ukazuje stav současného světa za vlády křupano-kracie.

Spike Lee bývá uznávaný coby přední afroamerický autor, který ve své tvorbě tematizuje rasovou identitu – ať už v podobě důmyslných aktivizačních pamfletů jako Jednej správně (Do the Right Thing, 1989) či Chi-Raq (2015), nebo ve formátu filmových pomníků historii jako Malcolm X (1992) či Buffalo Soldiers: Odvaha a přátelství (Miracle at St. Anna, 2008). Často se ale opomíjí, že současně je Spike Lee také bravurním filmovým řemeslníkem a mistrovským vypravěčem, což vedle jmenovaných titulů stvrdil například dokonalý lupičský thriller Spojenec (Inside Man, 2006). V BlacKkKlansman se harmonicky snoubí všechny řečené Leeho tendence a přednosti. Zpočátku snímek vypadá jako přímočaře zábavná filmová ilustrace reálného absurdního příběhu, kdy v 70. letech černošský policista za pomoci bílých kolegů infiltroval radikálně rasistickou organizaci Ku Klux Klan, a dokonce po telefonu vedl hovory s tehdejším šéfem jedné z frakcí Klanu, xenofobním ideologem a politikem Davidem Dukem. Leeho řemeslná bravura se zde projevuje již v precizně vedeném žánrovém vyprávění, kde absurdní humor přechází do pohlcujícího napětí, když vyšetřovatelům mnohokráte hrozí odhalení jejich pravé identity.

Z filmu BlacKkKlansman, režie Spike Lee|foto: Cinemart

Černí nestojí proti bílým, ale nenávist proti sounáležitosti

Hlavní přednost BlacKkKlansman nicméně spočívá v tom, jak pregnantně a působivě glosuje motivy spojené s rasovou identitou. Na jedné straně připomíná historii xenofobních obrazů v americké popkultuře, především pak upomíná na glorifikaci Konfederace a utužování rasismu v milovaných milnících americké kinematografie, jako oscarovém Sever proti Jihu či kanonickém Zrození národa. Současně Lee tematizuje klíčová východiska boje za rovnoprávnost a hnutí black power. Ta jsou vyjádřena nejen působivě, ale především srozumitelně tak, že jejich podstatu pochopí i členové jakéhokoli etnika a především také my, běloši. Díky naší privilegované pozici jsme nikdy nepocítili tíhu rasového stigmatu, a tudíž nikdy nepostihneme všechny roviny a zcela neprožijeme emociální dopad filmů pojednávajících o afroamerické zkušenosti. A to bez ohledu na to, jak moc jsme empatičtí či jak si myslíme, že dokážeme vidět do žité reality Afroameričanů na základě toho, kolik dílů seriálu Dear White People jsme viděli nebo jak moc posloucháme hip hop.

Z filmu BlacKkKlansman, režie Spike Lee|foto: Cinemart

Univerzální přístupnost BlacKkKlansman vychází z celkového zacílení filmu, který na rozdíl od Leeho předchozích snímků, nekáže jen k jedné divácké skupině. Ačkoli by to mohly název a částečně i propagace filmu naznačovat, BlacKkKlansman nestaví na opozici ras, nýbrž na opozici postojů, ideologií a východisek. Konkrétně proti sobě staví na jedné straně rasismus, xenofobii a nenávist a na druhé právo, sounáležitost a sebeuvědomění. K tomu se váže také jedna z nejsilnějších a nejvýmluvnějších pasáží snímku. V té Spike Lee zobrazuje zasvěcovací rituál Ku Klux Klanu, kde rasistický ideolog živí xenofobní nadřazenost žvásty o domnělé privilegovanosti. Tento proslov Lee prostřihává s výpovědí starého pamětníka lynče, který vyjevuje zvěrstva davového běsnění a ve svých posluchačích i v divácích filmu vyvolává empatii a pobouření nad reálným bezprávím.

Zásadní dílo naší doby

Nabubřelé odmítání pokroku a zaslepené glorifikování domnělé rasové výjimečnosti zde nevybíravě kontrastuje s připomínáním minulosti, ze které se odmítáme poučit a kterou se dokonce někteří zatvrzele snaží popírat. Čímž se dostáváme do současnosti a k oné v na začátku zmiňované vládě křupanů. BlacKkKlansman není kostýmní podívanou, která by se zhlížela v minulosti. Když ve filmu z úst black power ideologa Kwame Tureho alias Stokelyho Carmichaela zazní fráze, které ještě dnes v Americe slýcháme, kdykoli rasově motivované bezpráví rozčeří společnost, zasáhne nás zjištění, jak málo se ve skutečnosti za čtyři dekády změnilo. O to více pak zamrazí, když podobně ve scénách ze srazů Ku Klux Klanu identifikujeme rétoriku nejen ultrapravicových radikálů, ale také Donalda Trumpa.

Z filmu BlacKkKlansman, režie Spike Lee|foto: Cinemart

Spike Lee nejen že v BlacKkKlansman vystřihl zábavný policejní thriller s nádechy absurdního humoru a břitké satiry, ale také dokázal s maximálním emočním dopadem vystihnout absurdní nekonstruktivnost a společenskou zhoubnost xenofobie. Tím vytvořil nejen jeden ze svých nejkomplexnějších a nejpodnětnějších snímků, ale také jedno z nejzásadnějších děl aktuální doby.

Plakát k filmu BlacKkKlansman, režie Spike Lee|foto: Cinemart

Čím se Spike Lee zásadně liší od Quentina Tarantina? Jak odkazuje na tzv. blaxplotační filmy? Jaký podíl na jeho novince BlacKkKlansman má producent Jordan Peele? Poslechněte si nejenom recenzi, ale také diskusi nad novým filmem z pořadu Reflexe.