David Schneider: Okouzlení zlem

Nacistický vůdce Adolf Hitler při projevu v Reichstagu (ilustrační foto)
Nacistický vůdce Adolf Hitler při projevu v Reichstagu (ilustrační foto)

Už ani nevím, kolikátý dokument o Adolfu Hitlerovi jsem v televizi zahlédl.

Říkám zahlédl, protože se už na tyto pořady nedívám, mám totiž pocit, že o tomto člověku, dá-li se tak nazvat, vím téměř všechno, nebo alespoň všechno, co mohlo být zveřejněno. Chybí mi snad jen pár detailů z jeho dětství, například nevím, zda ho jeho matka kojila nebo jestli měl kojnou.

David Schneider: Jsem zmaten

Spodní prádlo

Jsem zmaten, s tím, že nerozumím všem těm apkám, lajkům a hejtům, které tak bravurně zvládá moje devítiletá dcera, jsem se už smířil.

Možná, že časem vzniknou ještě dokumenty „Hitlerovy bačkůrky“ nebo „Adolfův dudlík“. Co je na tomto největším masovém vrahovi historie světa tak fascinujícího? To, že na rozdíl od Hérostrata nezapálil jen jeden chrám, ale celý svět?

Známe jeho dětství, jeho rodiče i sourozence, víme o jeho uměleckých ambicích, víme jakého měl psa a jak se ten pes, respektive fenka jmenovala a od koho ji dostal. Víme o jeho milenkách i skandálech. Viděli jsme ho černobíle i v barvách. O jeho životě, díle i smrti už víme opravdu mnoho. Přestože tvůrci těchto dokumentů přistupují k této zrůdné osobnosti kriticky, nemohu se ubránit pocitu, že jsou jí zároveň poněkud okouzleni, fascinováni.

Většina herců přiznává, že záporné postavy hrají raději, protože jsou zajímavější než poněkud nudní kladní hrdinové. A  záporných postav je jistě dost, ať už historických či těch, které se zrodily díky fantazii autorů, Richard III., Yago, Macbeth, Mefisto, Schillerův Wurm, starý Karamazov a mnoho dalších.

Někteří tito hrdinové se v poslední době také stávají hlavními, či titulními postavami muzikálů -Jack Rozparovač, Drákula nebo Sweeney Todd. Ostatně v případě amerického muzikálu „Producenti“ není výjimkou ani Hitler i když v poněkud jiném kontextu.

Ranní úvaha Davida Schneidera: Absolutní štěstí

Smích, úsměv

Igor Chaun si nedávno v Českém rozhlase posteskl, že na tvářích spolucestujících v MHD se zračí únava, šedivost, neradostnost, že lidem chybí cíle.

Vybavuje se mi v této souvislosti vzpomínka z doby, kdy jsem byl žákem základní školy:

Součástí naší výuky byla návštěva filmu Otakara Vávry „Dny zrady“, ve kterém Führera hrál německý herec Gunnar Möller. Po velmi realistické a působivé scéně jeho projevu se promítání přerušilo a v kině nastala tma. Najednou se začaly ozývat výkřiky „Sieg heil“ a další citace vůdcova vystoupení.

Samozřejmě, že později nastalo vyšetřování, ale protože  tma v kině byla absolutní nebyl nalezen žádný konkrétní viník a potrestáni byli všichni návštěvníci filmového představení. Nepamatuji si trest přesně, ale myslím, že jsme se až do konce školního roku nesměli účastnit žádných školních filmových projekcí.

Zarážející na výše zmíněném je však to, že film, který měl za cíl vzbudit k nástupu fašismu odpor, vyvolal zcela opačnou reakci. A to je také důvod, proč mne okouzlení zlem děsí. Téměř každý den na mne z novinových stánků vykukují tváře nacistických pohlavárů se svastikami v pozadí. Možná je to také způsobeno tím, že Adolf Hitler jako uchazeč o studium na Vídeňské akademii výtvarných umění sice neuspěl, jeho design symbolů a uniforem Třetí říše byl však poměrně působivý.

Jistě je nutné připomínat hrůzy druhé světové války a ty kteří ji způsobili, dal bych však přednost jisté obezřetnosti, bez okouzlení zlem.