Ranní úvaha Davida Schneidera: Absolutní štěstí

22. únor 2018

Igor Chaun si nedávno v Českém rozhlase posteskl, že na tvářích spolucestujících v MHD se zračí únava, šedivost, neradostnost, že lidem chybí cíle.

Když se rozhlédnu kolem sebe, musím mu dát za pravdu. Snažím se tomu čelit, třeba tím, že jednou týdně chodím cvičit Tai chi. Je to cvičení vhodné i pro osoby vyšší věkové kategorie, ke kterým patřím, cvičení prospívající tělu i duši. Naše skupinka má velmi dobré mezilidské vztahy, z našeho mistra vyzařuje pohoda.

I tady jsem se však setkal s vážným problémem. Sál, ve kterém cvičíme je sálem tanečním, a to znamená, že jeho stěny jsou vybaveny zrcadly. To samozřejmě zvyšuje možnost sledovat ostatní při provádění složitějších sestav a případně trochu „opisovat“, což je pro začátečníka, za kterého se stále považuji výhodné, nicméně při jedné sestavě jsem se poněkud vyděsil.

Součástí cvičení „Osm pokladů“ je i prvek, kdy nás náš mistr vyzývá abychom na svých tvářích vykouzlili výraz „absolutního štěstí“. To, co jsem spatřil v zrcadle, mělo k absolutnímu štěstí velmi daleko.

Grimasy mých spolucvičenců byly namnoze spíše děsivé a výrazu, který znám například z tváře různých vyobrazení Buddhy se nepodobaly ani v nejmenším. Výraz absolutního štěstí nám prostě nejde, neumíme to. Pro to jak vypadaly naše obličeje by se asi nejlépe hodilo slůvko křeč.

Je zvykem přát si veselé Vánoce a šťastný Nový rok, veselé Velikonoce, hodně štěstí, šťastnou cestu a podobně. Zdá se však, že zůstává pouze u těchto přání a být šťastnými se nám příliš nedaří. Hlasitý smích na veřejnosti, nejsou-li jeho původcem malé děti, vzbuzuje spíše pohoršení než touhu po nápodobě.

Před časem jsem se za sychravého podzimního podvečera, kdy vzduchem poletovaly první sněhové vločky a který rozhodně nevzbuzoval dobrou náladu na tramvajové zastávce setkal se starším bělovlasým a bělovousým pánem, který se krásně usmíval, ano z jeho tváře vyzařovalo štěstí. Ostatní čekající si od něj pro jistotu udržovali odstup, neboť se zřejmě domnívali, že musí být blázen.

Francois Marie Voltaire řekl: „Rozhodl jsem se být šťastný, protože je to dobré pro mé zdraví“ a s tím nelze nesouhlasit. Udělejme tedy něco pro své zdraví a pokusme se být alespoň občas šťastni, bez ohledu na chaos a skepsi, která nás obklopuje. Úsměv nás přece nic nestojí, jen trochu pohybu obličejovými svaly.

autor: ČRo Vltava
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.