David Foster Wallace: Krátké rozhovory s odpornými muži. Inscenovaný dokument o zkoumání sebe sama

Sobeckost, alibismus, vypočítavost, neschopnost přijmout odpovědnost za svá selhání či bolest druhého... Tyto a mnohé jiné vlastnosti se pojí s hlavními hrdiny povídkové sbírky Davida Fostera Wallace (1962–2008) s názvem Krátké rozhovory s odpornými muži. Kniha z roku 1999 inspirovala režiséry Kristýnu Jankovcovou a Adama Svozila hned ke dvěma stejnojmenným adaptacím. První z nich, divadelní, soustřeďující se na téma terapie, měla premiéru v roce 2019 v Divadle Na zábradlí. V té druhé z roku 2021 se autoři rozhodli pro formu inscenovaného rozhlasového dokumentu pro stanici Vltava.

Čtěte také

Krátké rozhovory s odpornými muži balancují na hraně humoru a zoufalství

„Skoro všechny důvěrné vztahy, které jsem s ženami navázal, skončily tím, že je to nějak zranilo. A to pak pochopitelně zranilo mě. A já se, upřímně řečeno, začal trochu bát, že jsem někde hluboko uvnitř ten typ, který ženy prostě jenom využívá. Jasně, můžu si myslet, že nejsem – ale můžu to doopravdy vědět? Proto jsem se rozhodl, že pokud chci z tohohle cyklu trýzně někdy vystoupit, budu na sobě muset začít pracovat. Tenhle dokument je o mé cestě,“ vypráví hlavní hrdina a zároveň fiktivní autor dokumentu, jenž se podrobil upřímnému zkoumání jak společenských vzorců, které jej obklopují, tak především sebe samého.

Svozil a Jankovcová se při psaní scénáře inspirovali autorskými dokumenty z cyklu Radiodokument (Vltava) či DokuVlna (Radio Wave), jejichž autoři zpracovávají různorodá témata, jež se jich bezprostředně dotýkají. Z dokumentu se tím pádem často stává především zpověď autorského subjektu.

Dokumentarista (Jiří Konvalinka), který přišel o stabilní práci v rozhlase a o další nestabilní vztah, zkouší všechno možné: terapeutické víkendové semináře a kurzy, on-line odborné přednášky o komunikaci, sebereflexe a analýzy vlastního chování, rozhovory se svými kamarády i odborníky z řad psychologů. Vše pečlivě zaznamenává a shromažďuje, ale pocity odcizení, vyprázdněnosti a nepochopení jej nepřestávají pronásledovat.

Jsou problémy dnešních mužů produktem „smutného dědictví poválečných patriarchátů v hávu 2.0,“ anebo jde „o krizi spontaneity a autenticity“? Co se o sobě dokumentarista na své cestě dozvěděl? A posune ho pravda konečně někam dál?

Ve Wallaceových povídkách je častý nadhled, ironie, černý humor a odstup a zároveň všudypřítomná sebereflexe. A tyto kvality nechybí ani v inscenovaném rozhlasovém dokumentu Adama Svozila a Kristýny Jankovcové.