David Foster Wallace: Krátké rozhovory s odpornými muži. Zpráva o lidských bytostech zasažených úzkostí, nejistotou a osamoceností

Sobeckost, alibismus, vypočítavost, neschopnost přijmout odpovědnost za svá selhání či bolest druhého... Tyto a mnohé jiné vlastnosti se pojí s hlavními hrdiny povídkové sbírky Davida Fostera Wallace (1962–2008) s názvem Krátké rozhovory s odpornými muži. Kniha z roku 1999 inspirovala režiséry Kristýnu Jankovcovou a Adama Svozila hned ke dvěma stejnojmenným adaptacím. První z nich, divadelní, soustřeďující se na téma terapie, měla premiéru v roce 2019 v Divadle Na zábradlí. V té druhé se autoři rozhodli pro formu inscenovaného rozhlasového dokumentu, který v premiéře uvádíme na stanici Vltava.

Krátké rozhovory s odpornými muži – David Foster Wallace|foto:Barbora Linková,Rubato

„Skoro všechny důvěrné vztahy, které jsem s ženami navázal, skončily tím, že je to nějak zranilo. A to pak pochopitelně zranilo mě. A já se, upřímně řečeno, začal trochu bát, že jsem někde hluboko uvnitř ten typ, který ženy prostě jenom využívá. Jasně, můžu si myslet, že nejsem – ale můžu to doopravdy vědět? Proto jsem se rozhodl, že pokud chci z tohohle cyklu trýzně někdy vystoupit, budu na sobě muset začít pracovat. Tenhle dokument je o mé cestě,“ vypráví hlavní hrdina a zároveň fiktivní autor dokumentu, jenž se podrobil upřímnému zkoumání jak společenských vzorců, které jej obklopují, tak především sebe samého. Svozil a Jankovcová se při psaní scénáře inspirovali autorskými dokumenty z cyklu Radiodokument (Vltava) či DokuVlna (Radio Wave), jejichž autoři zpracovávají různorodá témata, jež se jich bezprostředně dotýkají. Z dokumentu se tím pádem často stává především zpověď autorského subjektu.

Skoro všechny důvěrné vztahy, které jsem s ženami navázal, skončily tím, že je to nějak zranilo. A to pak pochopitelně zranilo mě. A já se, upřímně řečeno, začal trochu bát, že jsem někde hluboko uvnitř ten typ, který ženy prostě jenom využívá.
Fiktivní autor dokumentu

Dokumentarista (Jiří Konvalinka), který přišel o stabilní práci v rozhlase a o další nestabilní vztah, zkouší všechno možné: terapeutické víkendové semináře a kurzy, online odborné přednášky o komunikaci, sebereflexe a analýzy vlastního chování, rozhovory se svými kamarády i odborníky z řad psychologů. Vše pečlivě zaznamenává a shromažďuje, ale pocity odcizení, vyprázdněnosti a nepochopení jej nepřestávají pronásledovat. Jsou problémy dnešních mužů produktem „smutného dědictví poválečných patriarchátů v hávu 2.0,“ anebo jde „o krizi spontaneity a autenticity“? Co se o sobě dokumentarista na své cestě dozvěděl? A posune ho pravda konečně někam dál?

David Foster Wallace (2006)|foto:Fotobanka Profimedia

„Měli jsme na herce docela vysoké požadavky, protože bylo nutné vybalancovat právě určitou ‚nehereckou‘ autenticitu nutnou pro nastolení dokumentárního formátu a obratnou hereckou interpretaci poměrně složitého Wallacova textu. Proto jsme kromě představitele protagonisty Jiřího Konvalinky, se kterým jsme spolupracovali poprvé, sáhli při obsazování po hercích, se kterými jsme se pracovně potkali dříve – např. Michal Bednář, Lucia Čižinská nebo Petr Jeništa. V rozhlasové adaptaci se také objeví střípky obsazení inscenace Divadla Na zábradlí, kde mohu jmenovat například Miloslava Königa, Václava Vašáka, Barboru Bočkovou, Štěpána Lustyka nebo Vojtěcha Vodochodského,“ vysvětluje režisérka Kristýna Jankovcová.

Iluzi rozhlasového dokumentu také velkou měrou přispívá zvukový design Mira Tótha, jenž vzal do hry veškeré šumy, šustění, praskání a různé zvuky v pozadí. Nahrávací zařízení má dokumentarista občas v kapse, jindy na stole, někdy mu omylem spadne na zem.

Ve Wallaceových povídkách je častý nadhled, ironie, černý humor a odstup a zároveň všudypřítomná sebereflexe. A tyto kvality nechybí ani v inscenovaném rozhlasovém dokumentu Adama Svozila a Kristýny Jankovcové.