Daniel Soukup: Vzpomínka na ohňostroj, který nebyl

„Tryskaly sloupy ohňů, které se v letu měnily v orly, plující lodi nebo hejno táhnoucích labutí, strhla se červená bouře a žlutý lijavec, les stříbrných kopí vyletěl do vzduchu s rykem vojska, které se žene do boje, a padl zpět do vody, jako když syčí stovky žhavých hadů.“  

Čtěte také

Daniel Soukup: Jednou tam dojdem

Tolkienův popis je tak živý, že působí jako vzpomínka milovníka pyrotechniky na nějaký nadmíru vydařený ohňostroj. A nejspíš to tak připadalo i filmařům ze stanice BBC, kteří o Tolkienovi natočili televizní dokument. Zařadili do něj totiž i krátkou scénu, v níž spisovatel obdivně sleduje vybuchující rachejtle.   

Jenomže Tolkien ve skutečnosti žádný zvláštní vztah k pyrotechnice neměl. Z celkového pojetí dokumentu byl hodně rozpačitý; připadalo mu, že filmaři vůbec nerozlišují mezi jeho osobností a jeho knihami.

A vysvětloval, že ohňostroje jsou nezbytnou součástí literárního zobrazení Gandalfa – velikého čaroděje vládnoucího ohnivými kouzly i schopností  rozněcovat v jiných postavách plamen odvahy. O tom ovšem hobiti nic netuší a prostě jen obdivují Gandalfovy prskavky a dělobuchy, slabé odlesky jeho skutečné moci.

Čtěte také

Daniel Soukup: Obrazy jinakosti, hlasy druhých

Svět, který Tolkien vytvořil, a příběhy, které vypráví, se řídí vlastními zákonitostmi, nezávislými na tom, nakolik ten či onen motiv odpovídá tomu nebo onomu detailu autorova životopisu. A něco podobného platí o všech velkých umělcích, byť někteří čerpají inspiraci hlavně z vlastních zážitků, jiní spíš z toho, co čtou, další ze svých představ a snů a ještě jiní ze všeho dohromady.

Na tom nakonec tolik nesejde. Podstatné je, aby umělec jednotlivé prvky používal ne podle logiky jejich původu, ale podle logiky vznikajícího díla. Vystihl to C. S. Lewis, Tolkienův přítel a rovněž významný spisovatel, když poznamenal: „Snadno se zapomíná, že muž, který napíše dobrý milostný sonet, musí být zamilovaný nejen do ženy, ale i do sonetu.“

O láskách milionů žen a mužů nevíme vůbec nic, anebo se nám z nich dochovala jenom hrst slov, dojemných, ale nehlubokých. Někteří z nich přitom možná milovali ryzeji než největší umělci světa.

Čtěte také

Daniel Soukup: Nemáte volňásky?

Dobrý básník totiž není ten, kdo dobře miluje, ale ten, kdo dokáže všechno, čím žije, přeměnit, nechat růst a vtisknout tomu tvar. Až díky tomu začnou jeho osobní lásky a strachy být skutečně srozumitelné druhým – jenže zároveň tím přestávají být podstatné.

Život druhého člověka je pro nás ve své úplnosti nedosažitelný. Jeho nejhlubší kořeny a nejniternější mízu nanejvýš vytušíme v nějakém vzácném okamžiku anebo u někoho, kdo je nám obzvlášť blízký. Ano, když rozryjeme zemi, nejspíš část kořenů objevíme. Ale smysl kořenů zpívá v listoví a dozrává v plodech.