Daniel Soukup: Jednou tam dojdem

Čtěte také

Daniel Soukup: Obrazy jinakosti, hlasy druhých

Dopoledne hromadná audience u papeže v jeho letním sídle, odpoledne pódiový program. Způsobně jsme sledovali vystoupení národních delegací prokládaná mdlým křesťanským popem, ale po chvilce jsme se šeptmo domluvili a pláchli dolů k jezeru. 

Ještě teď se mi jasně vybavuje to jiskřivé slunce a spousta smíchu, radost z vlastního těla i voda čirá tak, jako by právě vytryskla z tvořícího Božího slova. Přitom se onoho dne nepřihodilo nic pozoruhodného; jeho střípky jsou samy o sobě nicotné, ale dohromady skládají dokonalý krasohled.  

Třeba ta dívka, která mi – všude kolem prázdno – zničehonic plavala vstříc. Zpytavě se na mě usmála, pod hladinou se mihla její krásná ňadra a byla navždy pryč. Vteřinové okouzlení, ale bez ostnu závisti a touhy: když je člověk šťastně zamilovaný do jiné, tak ho nejen nezamrzí, ale připadá mu v řádu věcí, že na tu, se kterou se minul uprostřed jezera, čeká na břehu někdo cizí.

Čtěte také

Daniel Soukup: Nemáte volňásky?

Příští léto se nám narodil syn. Když mu byly dva roky, o prázdninách na Šumavě se jednou ráno posadil v posteli, úplně bdělý hned po probuzení, a vyhrkl: „Půjdem dneska k vodě? Jak jsou ty lodě a pádla a hospody. Budem si tam ráchat nožičky a dáme si pivo a párek.“ Konkrétnost jeho snu mě zarazila. „Počkej,“ vzpomněl jsem si, „ty asi myslíš to jezero, co jsem ti o něm tuhle vyprávěl, ne?“

Nemyslel. Tvrdil, že jezero je jenom tady kousek, hned za naším známým lesem, a trval na tom, že se k němu vypravíme. Na místě pak zamířil s naprostou jistotou tam, kde se brusinková cesta mění v pěšinu a potom mizí.

Škobrtal pořád dál, přes šišky a kořeny a borůvčí, až jsme se dostali na kraj lesa a otevřel se nám pohled na prázdnou horskou louku. Pár vteřin si ji prohlížel a pak se neutišitelně rozplakal. Nepomáhalo vůbec nic, dokonce ani když jsem mu pověděl, že na něj doma čeká polívka od mámy.

Čtěte také

Daniel Soukup: Jizvy jdoucí krajinou

Teologové píší učené úvahy o tom, že pravda bez lásky je nemilosrdná a láska bez pravdy zas klamná. Všechny ty tlusté svazky jako by se mi v ten okamžik smrskly do jediné otázky: Jak ho mám ukonejšit, a přitom mu nelhat? Při řevu dítěte, zvlášť vlastního, se trochu těžko přemýšlí, ale nakonec mě přece jenom něco napadlo: „Je to daleko,“ řekl jsem mu, „dneska už tam nedojdem.“ Po chvilce začaly vzlyky umlkat; a když jsem mu navíc prozradil, že v polívce je i párek, byl konečně ochotný se smířeně vrátit tam, kde jsme tou dobou byli doma.

Sám jsem se k onomu jezeru už nikdy znovu nepodíval a ani nevím, jak to tam dnes vypadá. Snad zase jednou, kdoví.