Daniel Soukup: Jednou tam dojdem
Byl to den, na jaký člověk nezapomene nejspíš nadosmrti. Odjeli jsme do Říma na nějakou mezinárodní akci katolické mládeže, jejíž součástí byla i návštěva Castel Gandolfa.
Čtěte také
Dopoledne hromadná audience u papeže v jeho letním sídle, odpoledne pódiový program. Způsobně jsme sledovali vystoupení národních delegací prokládaná mdlým křesťanským popem, ale po chvilce jsme se šeptmo domluvili a pláchli dolů k jezeru.
Ještě teď se mi jasně vybavuje to jiskřivé slunce a spousta smíchu, radost z vlastního těla i voda čirá tak, jako by právě vytryskla z tvořícího Božího slova. Přitom se onoho dne nepřihodilo nic pozoruhodného; jeho střípky jsou samy o sobě nicotné, ale dohromady skládají dokonalý krasohled.
Třeba ta dívka, která mi – všude kolem prázdno – zničehonic plavala vstříc. Zpytavě se na mě usmála, pod hladinou se mihla její krásná ňadra a byla navždy pryč. Vteřinové okouzlení, ale bez ostnu závisti a touhy: když je člověk šťastně zamilovaný do jiné, tak ho nejen nezamrzí, ale připadá mu v řádu věcí, že na tu, se kterou se minul uprostřed jezera, čeká na břehu někdo cizí.
Čtěte také
Příští léto se nám narodil syn. Když mu byly dva roky, o prázdninách na Šumavě se jednou ráno posadil v posteli, úplně bdělý hned po probuzení, a vyhrkl: „Půjdem dneska k vodě? Jak jsou ty lodě a pádla a hospody. Budem si tam ráchat nožičky a dáme si pivo a párek.“ Konkrétnost jeho snu mě zarazila. „Počkej,“ vzpomněl jsem si, „ty asi myslíš to jezero, co jsem ti o něm tuhle vyprávěl, ne?“
Nemyslel. Tvrdil, že jezero je jenom tady kousek, hned za naším známým lesem, a trval na tom, že se k němu vypravíme. Na místě pak zamířil s naprostou jistotou tam, kde se brusinková cesta mění v pěšinu a potom mizí.
Škobrtal pořád dál, přes šišky a kořeny a borůvčí, až jsme se dostali na kraj lesa a otevřel se nám pohled na prázdnou horskou louku. Pár vteřin si ji prohlížel a pak se neutišitelně rozplakal. Nepomáhalo vůbec nic, dokonce ani když jsem mu pověděl, že na něj doma čeká polívka od mámy.
Čtěte také
Teologové píší učené úvahy o tom, že pravda bez lásky je nemilosrdná a láska bez pravdy zas klamná. Všechny ty tlusté svazky jako by se mi v ten okamžik smrskly do jediné otázky: Jak ho mám ukonejšit, a přitom mu nelhat? Při řevu dítěte, zvlášť vlastního, se trochu těžko přemýšlí, ale nakonec mě přece jenom něco napadlo: „Je to daleko,“ řekl jsem mu, „dneska už tam nedojdem.“ Po chvilce začaly vzlyky umlkat; a když jsem mu navíc prozradil, že v polívce je i párek, byl konečně ochotný se smířeně vrátit tam, kde jsme tou dobou byli doma.
Sám jsem se k onomu jezeru už nikdy znovu nepodíval a ani nevím, jak to tam dnes vypadá. Snad zase jednou, kdoví.
Nejposlouchanější
Jack London: Tulák po hvězdách. Román o utrpení a svobodě bezmocného jedince odsouzeného na doživotí
-
Karel Poláček: Denní host, Nocturno. Dvě nestárnoucí humoristické povídky z noční Prahy 20. století
-
Jak obstojí Lízinka na škole pro popravčí? Poslechněte si mrazivě černý román Katyně Pavla Kohouta
-
Jak jsem se protloukal, Cesta do Carsonu, Podivný sen a další příběhy Marka Twaina
-
Ivana Gibová: Babička©. Rafinovaná cesta do hlubin dětství
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
