Daniel Soukup: Nemáte volňásky?

„Neměl bys pro mě dva lístky?“ začnou se ptát, když už se akce blíží, přátelé, kolegové, známí i známí známých. Kdo má k dispozici volňásky, rázem se stane rozdavatelem čehosi drahocenného. Pozoruhodné přitom je, že vaše okolí kolikrát prahne i po lístcích v ceně pár desítek korun. Leckdy dokonce tím spíš: čím levnější jsou, tím víc se očekává, že jich budete k rozdávání mít. 

Čtěte také

Daniel Soukup: Aby náš svět byl k žití

Jistě, občas se jedná o vstupenky na akce, kam je těžké se dostat, třeba proto, že se rychle vyprodají. Ale to je výjimka. Většinou jsou to lístky, které se dají pořídit několika snadnými kliknutími v internetovém předprodeji. A přesto kolem jejich disponenta začnou okamžitě kroužit reje volňáskůchtivých, a to včetně takových, kteří nad utrácením násobně vyšších částek, než kolik stojí jejich vytoužený lístek, jinak ani nevzdechnou.

Přiznávám, že se sám leckdy přidávám k zástupu volňáskových prosebníků. A právě proto dobře vím, že v tomto malém obřadu vůbec nejde o to ušetřit peníze. Jinak bychom si přece mohli volňásky posílat třeba i e-mailem. Jenomže všichni víme, že elektronický lístek, neřkuli vstupenkový kód, nějaké chladně odměřené BFLM5678, nikdy nemůže uspokojit naši niternou tužbu.

Přitažlivost volňásků totiž spočívá v tom, že si na ně můžete přímo sáhnout. Staré i současné kultury dobře znají hodnotu takzvaných „dotýkaných předmětů“ – ať už jde o laciný růženec požehnaný rukou kněze, nebo o cetku vystavenou v muzeu, z níž se stal význačný exponát tím, že nese neviditelný otisk těla nějaké historické osobnosti. A špetka této pradávné magie hmatu spočívá i na volňáscích.

Čtěte také

Daniel Soukup: Jizvy jdoucí krajinou

Pravda, dostat volňásek elektronicky by bylo rychlejší a jednodušší, ale ona trocha nepohodlí – muset se, považte, zvednout z křesla a někam dojít – zkrátka k celé věci patří. Stejně jako spletité domlouvání – ono „přinesu ti ho do hospody“ nebo „nechala jsem je v obálce za fíkusem“ – anebo napjatý strach, abych volňásek nezapomněl někde pod pivním táckem.

Nezasvěcenci by mohlo připadat, že volňásky patří k haldám všelijakých tuctových papírků a lejster zaplavujících náš svět, jako jsou účtenky, podací lístky, tisícerá potvrzení, oznámení, upozornění a výzvy anebo koneckonců i obyčejné nevolňáskové vstupenky, které si člověk někde nudně koupí. Ale zdání klame.

Rozdávání volňásků je ve skutečnosti rituál stvrzující lidskou pospolitost. Ten, kdo je má, se na okamžik stává starogermánským nebo indiánským náčelníkem, jenž svým přívržencům rozděluje vzácné dary, a tím si získává jejich oddanost a posiluje v nich bojové odhodlání. Budou ho potřebovat: brzo se role obrátí a bude pro změnu na některém z nich, aby v nesmiřitelném střetu ukořistil co nejvíc volňásků pro potěchu svých věrných.