Daniel Soukup: Jizvy jdoucí krajinou

11. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kostel sv. Martina (Nový Svět)

Svatý Martin v šumavském Novém Světě býval farní kostel pro celé široké okolí – Knížecí Pláně, Borová Lada a další osady.

Jako spoustu dalších svatých míst v pohraničí zničili kostel i přilehlý hřbitov komunisté. A jako aspoň někde na těch místech je to tam dnes citlivě zrenovované.

Čtěte také

Z kostela obnovili základy, obvod stavby. Když vstupujete dovnitř, skoro zaslechnete vrznutí dávno rozpadlých dveří. Stejně jako generace farníků před vámi pak můžete projít až tam, kde teď už zas stojí dvě lavice i nový funkční oltář – „jenom z něj shrnout tyhle oblázky, to je takový pohanský zvyk,“ prohodil kamarád kněz, „a klidně by se tu dala sloužit mše“. Hřbitov vyčistili a zas se na něm pohřbívá.

Když jsme se tam procházeli, vybavily se mi nostalgické verše irského básníka Seamuse Heaneyho: „Když jedu bez tesknění, bez víry / krajinou upravenou z dotací, snažím / se vybavit si řecké slovo značící / naprosto obnovený svět (…).“ Vyznění básně je zřejmé: co jednou pominulo nebo bylo zničeno, to už v úplnosti oživit nedokážeme. Můžeme leda tak stavět zdánlivě dokonalé repliky, anebo – jako zachránci novosvětského hřbitova – můžeme mezery a zlomy přiznat.

Celé místo je pečlivě uspořádané, tráva posečená – a přece hned vidíte, že stojíte v rumišti. Tady pod svým krucifixem leží spadlý Ježíš s utrženou paží, tam se zas tyčí fragment náhrobku, jehož zbytek je kdovíkde.

Čtěte také

A ty rozbité kusy, které už nepatří k žádnému rozpoznatelnému celku, shromáždili v jednom koutě a jako ze stavebnicových kostek z nich sestavili několik řad obdélníkových útvarů. Snad hřbitov ve hřbitově, snad půdorysy miniaturních domků. Na šedém štěrku šedé kameny, jen sem tam probarvené rzí kovových úlomků.  

V jedné krásné velikonoční písni se o Ježíšově vzkříšeném těle zpívá: „Rány jeho jsou zhojeny, / skví se jak drahé kameny.“ Podobně i novosvětský hřbitov se nesnaží simulovat neporušenost, ale vyjevuje své jizvy a své rozlámání. Ovšem ne s velikonoční jásavostí. Z celého toho tichého návrší dýchá spíš smírný klid a snad – představuji si – i jakési očekávání.

Zranění, která my lidé způsobujeme tělu krajiny, jsou všelijaká. Jsou krajiny rozervané naší bezohlednou chamtivostí i krajiny zbičované našimi zlobnými ideologiemi. Málokdo z nás za to bezprostředně může a málokdo dokáže sám něco zhojit – a přesto jsme tak trochu vinni všichni a nářek země na nás všechny doléhá.

Čtěte také

V čase klimatické krize sotva existuje důležitější a zároveň náročnější úkol, než je zodpovědné chování nás všech k životnímu prostředí, opřené o skutečné poznání toho, co mu škodí, a co prospívá. Pro přežití, ba i pro dobrý život, by to stačilo – a co víc chtít.

A přece krajina je ještě něco víc. Obtížně se to popisuje, aniž by člověk zabředl do klišé nebo do nějaké duchařiny. Je to jako rozdíl mezi tím, když někdo přesně odehraje všechny noty, a někdo jiný sice také, ale navíc z nich vytvoří hudbu. Anebo jako když se zrána pod oknem, pozvolna a nenápadně, aniž by si toho kdo všiml, rozvoní floxy.

Těžko říct. Zajeďte se podívat na Nový Svět.

autor: Daniel Soukup
Spustit audio