Daniel Soukup: Solidárně usilovat o své štěstí

Odkaz tohoto období je ovšem mnohotvárný a můžeme na něj navazovat různými způsoby. Mimo jiné proto, že dědictví obou tehdejších určujících událostí, francouzské a americké revoluce, se ve svých akcentech i směrodatných klíčových slovech liší.

Zatímco ze sloganů vzniklých za francouzské revoluce se nakonec nejvíc prosadila triáda volnost, rovnost, bratrství, obsahuje americká deklarace nezávislosti trochu jiný soubor hodnot. Mluví se v ní o rovnosti všech lidí a o jejich „nezcizitelných právech“, přičemž jako příklady těchto práv se uvádějí „život, svoboda a usilování o štěstí“.

Daniel Soukup: Co dělají absolventi humanitních oborů

V diskusích o uplatnění vysokoškoláků v praxi zaznívá názor, že humanitní obory, u kterých není jednoznačná vazba mezi studiem a budoucí profesí, jsou jaksi méněcenné.

Nápadný je především kontrast mezi francouzským „bratrstvím“ – tedy, řečeno současnějším jazykem, „solidaritou“ – a americkým „usilováním o štěstí“. O otázce, co přesně má v tomto slavném obratu znamenat slovo „štěstí“, se vedou učené spory. Zásadní každopádně je, že američtí otcové zakladatelé nepřiřkli každému z nás „právo na štěstí“ – to by byla pošetilá utopie – ale právo snažit se podle svých možností a sil štěstí dosáhnout.  

„Solidarita“ versus „usilování o štěstí“ – v tom je obsažen celý protiklad dvou svébytných pohledů na společnost, ať už jim budeme říkat levicový a pravicový, nebo kolektivistický a individualistický. V některých zemích, třeba skandinávských, převažuje důraz na solidaritu, kdežto ve Spojených státech se tradičně oceňuje spíš odpovědnost za sebe a schopnost seberealizace.

Americká politika se proto, zjednodušeně řečeno, celkově jeví jako „pravicovější“ než evropská. Kupříkladu všeobecné zdravotní pojištění jako první zavedl německý kancléř Otto von Bismarck – stěží vzor socialisty – a postupně se prosadilo v dalších evropských zemích. Naproti tomu ve Spojených státech všeobecné zdravotní pojištění dodnes neexistuje a mnozí ho pokládají za radikálně levicovou hloupost.  

Daniel Soukup: Být vidět, být slyšet, být na místě

Benjamin Franklin, slavný americký státník, podnikatel a vynálezce, ve své autobiografii dává mnoho užitečných rad lidem, kteří se chtějí vlastní pílí vypracovat.

To rozhodně neznamená, že by Američané byli nesolidární. V jistém smyslu jsou dokonce mnohem solidárnější než Evropané: americké školství, kultura nebo zdravotnictví by vůbec nemohly náležitě fungovat bez miliard dolarů, které do nich plynou od soukromých dárců. Je to ale solidarita odlišného typu: dobrovolná individuální solidarita úspěšných se společností, která jejich úspěch umožnila. Americký model je jako celek sotva přenosný do Evropy, a naopak.

Protiklad Ameriky a Evropy samozřejmě není absolutní; a jak v rámci Spojených států, tak uvnitř Evropy existují značné rozdíly. Obě protichůdné tendence se ve větší nebo menší míře uplatňují v každé společnosti, navzájem se korigují a z jejich vzájemného zápolení těžíme všichni. Solidarita bez seberealizace by totiž byla svazující; a seberealizace bez solidarity zase sobecká.

Ranní úvaha Daniela Soukupa: Pracovat rukama, pracovat hlavou

Tělesná práce se po většinu evropských dějin chápala jako podřadná činnost nehodná svobodného člověka.

Problém ale nastává tehdy, když politici a další veřejné osobnosti zapomínají prosazovat přednosti jednoho nebo druhého směru a místo toho se soustředí na očerňování protivníků – vykreslují zastánce solidarity jako bolševické fanatiky a zastánce seberealizace jako hamižné kořistníky.

Jistě, kritika soupeřů patří k politickému boji. Jenže když vzájemné útoky zastíní každou pozitivní vizi, tak se postupně vytrácí vnímavost pro to dobré a obohacující, co každý z oněch dvou směrů může společnosti přinést. Šíří se závist a podezřívavost vůči těm, jimž se poštěstilo – a lhostejnost nebo zášť vůči uprchlíkům, obyvatelům vyloučených lokalit, lidem v exekuci či matkám samoživitelkám. V takové zemi se nežije zrovna lehko.