Ranní úvaha Daniela Soukupa: Pracovat rukama, pracovat hlavou

20. březen 2018

Tělesná práce se po většinu evropských dějin chápala jako podřadná činnost nehodná svobodného člověka.

Otroci, nevolníci, později tovární dělníci a také naprostá většina žen byli předurčeni k manuální dřině. Naproti tomu privilegovaní muži, vyvázaní ze sítě bezprostředních užitečností, se mohli svobodně věnovat pěstování intelektuálních nebo válečnických ctností. 

Takovéto pojetí lidské činnosti i společenské hierarchie asi už nezvratně patří do minulosti. O tom, jakých druhů práce si lidé nejvíc váží dnes, vypovídají výzkumy prestiže jednotlivých povolání. V Česku a například i v Německu se na vrcholu těchto žebříčků dlouhodobě a jednoznačně drží lékař. Zřejmě proto, že typizovaná postava lékaře vyvolává hned několik různorodých pozitivních reakcí: úctu ke specializovanému vědění; uznání blahodárného a dobře vnímatelného působení v hmotném světě; a důvěru související s tím, že lékaře necháváme vstupovat až do intimity svého těla. 

V českých žebříčcích prestiže povolání bývá na druhém místě, se značným odstupem za suverénním lékařem, vědec. Těžko říct, co přesně se pod tímto označením respondentům vybavuje. Dost možná to bude postava podobná lékaři – důstojná figura v bílém plášti zabývající se čímsi sice ne vždy srozumitelným, ale jistě nějak prospěšným.

Bude to asi spíš přírodovědec nebo technik než humanitní odborník. Humanitní vědy totiž obvykle nepřinášejí snadno viditelný a hmatatelný užitek, a proto jsou řadě lidí podezřelé. Zdvořile, ale jednoznačně to dává najevo jazyk současné vzdělávací politiky, libující si ve sloganech jako „Výzkum a vývoj pro inovace“, „Vzdělávání pro konkurenceschopnost“ nebo „spolupráce s podnikatelskou sférou“.

Hlas lidu v internetových diskusích už tak zdvořilý nebývá a leckdy posílá studující humanitních oborů k plotně nebo k lopatě, aby prý „konečně začali dělat něco užitečného“.

Existují ale i oblasti, na které jako by se diktát užitečnosti nevztahoval. Jednou z nich je profesionální sport, moderní kratochvíle volně navazující na antické olympijské hry nebo středověké rytířské turnaje. V žebříčcích prestiže povolání se profesionální sportovec kupodivu neumísťuje nijak vysoko – to se ale vůbec nesrovnává s celonárodním nadšením, které sportovní úspěchy vyvolávají, ani se samozřejmostí, s níž většina lidí akceptuje miliardové výdaje na sport.

Na popularitě profesionálního sportu se nejspíš podílí jednak starodávná fascinace hrou – nepotřebnou, a právě tím přitažlivou činností – jednak jeho napojení na dva nesmírně úspěšné vynálezy moderní éry: showbusiness a nacionalismus. 

Protiklad manuální a duševní práce, v naší kultuře hluboce zažitý, není ve skutečnosti žádná samozřejmost. A to nejen proto, že některá povolání, třeba zrovna lékařství, se vykonávají zároveň rukama i hlavou. A koneckonců i filozofka nebo manažer potřebují, aby jim sloužilo tělo; a i uklízečka nebo zedník potřebují přemýšlet.

Podstatnější ale je, že existují i tradice, které manuální práci oceňovaly odedávna. Židovští rabíni se vedle studia Tóry obvykle zabývali i nějakým řemeslem; a křesťanští benediktinští mniši dělili svůj den mezi modlitbu, četbu a nejméně pětihodinovou manuální práci.

Tyto dávné příklady nám ukazují, že práce může být víc než jen naplňováním okamžité užitečnosti – může být mnohotvárným přeměňováním světa i sebe a směřováním k osobnostní celistvosti.

autor: Daniel Soukup
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...