Ranní úvaha Daniela Soukupa: O užitečnosti humanitních věd

21. únor 2018

Poslední dobou se rozmáhá hloupá móda označovat humanitní obory za „neužitečné“ pro praxi.

I na nehumanitních fakultách se sice vyučuje řada oborů, které jsou zaměřené spíš teoreticky než prakticky; ale jako příklad nepotřebného oboru se mnohem častěji uvádí, dejme tomu, kulturní antropologie než třeba teoretická biologie nebo algebra.

Těžko říct proč. Jedním z důvodů nejspíš je, že když dostatečné množství lidí něco dostatečně dlouho říká, tak to po nich začnou další a další opakovat do omrzení. Roli asi hraje i to, že s jazykovými projevy, společenskými vztahy a ostatními oblastmi zkoumání humanitních věd má každý z nás bezprostřední zkušenost. Proto může kdokoliv nabýt mylného dojmu, že se těmto věcem dá porozumět tak nějak přirozeně, bez složitého teoretizování a bádání.  

Představa o „neužitečnosti“ těch či oněch oborů pro praxi každopádně většinou vychází z pomýleného pojetí jak užitečnosti, tak praxe. „Praxí“ se totiž většinou míní momentální potřeby výrobních firem, anebo spíš jejich nejhlasitějších mluvčích – a „užitečné“ je údajně takové vzdělání, které má těmto firmám pomoci k co největšímu zisku.

Tento postoj vyjadřuje třeba oblíbená průpovídka prezidenta Zemana „průmysl nás živil, živí a bude živit.“ Přičemž průmyslem má Zeman na mysli především ocelárny, automobilky, jaderné elektrárny a další velké podniky.

Ale například Ján Košturiak, úspěšný slovenský podnikatel a inovátor, to vidí dost odlišně.  Mluví o tom, že „základní princip podnikání je… zlepšování světa a zisk je pouze vedlejší efekt“ a že „první krok inovace je empatie k prostředí, ve kterém žijeme, nebo k zákazníkovi, jehož obsluhujeme“ (Katolický týdeník 49/2017, s. 13).

Inovativní firmy tedy potřebují zaměstnance schopné vystihnout potřeby zákazníků, mluvit jejich řečí, odhadnout budoucí vývoj i rozumět společenským souvislostem a mezikulturním rozdílům. To vše si člověk může osvojit například humanitně zaměřeným studiem.

Ranní úvaha Daniela Soukupa: Jako by se nechumelilo

"Business as usual" v Londýně

Když za 2. světové války útočily německé letouny na britská města, na vybombardovaných obchodech se objevovaly cedule s nápisem business as usual – čili „provoz nepřerušen“ nebo „provoz jako obvykle“.

Zdaleka nejdůležitější ale je, že hledět na školství optikou majitele automobilky je velmi krátkozraké. Fungující společnost a stát totiž vznikají ze spokojených lidí – tedy takových, jejichž život má více rozměrů než jen ten úzce ekonomický.

Humanitní obory nám tyto další rozměry zpřístupňují. Často jakýmsi úkrokem: zabloudíme do zdánlivě odtažitého tématu, a díky němu se nám otevře nový pohled na naši žitou skutečnost.

Zabýváme se kupříkladu dávnými mytickými představami o „středu světa“ – a lépe tak pochopíme lidskou potřebu harmonie a řádu. Čteme Shakespearovy historické hry – a pronikneme do mechanismů manipulace a moci. Zkoumáme dějiny nacionalismu v 19. století – a ujasníme si, jak funguje vymezování „my“ versus „oni“.

Dobrý dlouholetý učitel historie, literatury nebo filozofie za sebou zanechá tisíce lidí – našich spoluobčanů – s prohloubenějším myšlením, vytříbenějším vyjadřováním a rozrůzněnějším porozuměním světu.

A mnozí z těch tisíců to vše dále šíří ve svém okolí. Jistě, tyto dopady se počítají obtížněji než tuny vyrobené oceli. Jenomže právě ty nejpodstatnější věci v našich životech se zkrátka do puntíku spočítat nedají.

autor: ČRo Vltava
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...