Ranní úvaha Daniela Soukupa: Vyvolavači tradičních hodnot

16. leden 2018

Většina podstatných změn se ve společnosti prosadila díky lidem, kteří věřili v lepší budoucnost a zastávali názory, jež se v jejich době jevily jako fantasmagorie.

Zákaz mučení, čtyřicetihodinový pracovní týden, zrovnoprávnění žen, dekriminalizace homosexuality, zrušení trestu smrti – seznam by mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Když si pročítáte Listinu základních práv a svobod, skoro v každém článku narazíte na ozvuk nějakého zápasu o prosazení nepředstavitelného.

Dnes ovšem velké sny a smělé plány vyvolávají spíše nedůvěru. Prohlásíte-li, že věříte v lepší budoucnost a chcete o ni usilovat, nejspíš vás někdo obratem označí za naivu nebo rovnou za bolševika.

Co ale zbude z politiky, když se z ní vytratí rozměr budoucnosti? Každopádně „chléb a hry“, tedy bezprostřední uspokojování potřeb a tužeb obyvatelstva. Lidé si však s pouhou bezprostředností nadlouho nevystačí – tíhnou také k tomu, co je přesahuje. Pokud se odřeknou budoucích velkých cílů, mnohdy se místo toho začnou nostalgicky obracet k minulosti.

V posledních letech tato tendence posiluje. Časy jsou nejisté a od budoucnosti nic zvlášť dobrého nečekáme. Proto se mnozí snaží najít v minulosti ideál, podle kterého bychom se prý měli dnes řídit – ať už jde o „tradiční rodinu“, „křesťanské hodnoty“ nebo „národní stát“.

Při bližším pohledu se ale často ukáže, že domnělý ideál třeba ani nikdy neexistoval anebo se jeho trvání omezovalo jen na určité historické období a společenskou třídu. Kupříkladu běžná představa o „tradiční rodině“ odpovídá ze všeho nejspíš středostavovskému rodinnému modelu, jak se vyvinul v průběhu 19. století. Přičemž tato podoba rodiny, stejně jako každá jiná, měla samozřejmě i své vážné problémy.

Vyvolavači tradičních hodnot navíc leckdy přehlížejí, že minulé životní způsoby nelze prostě vzít a přesadit do současnosti. Vzorce jednání totiž nemají smysl samy o sobě, ale jejich význam je vždycky určován také společenským kontextem. I pokud bychom tedy dokázali přesně napodobit, dejme tomu, chování měšťanů z 19. století, jejich ztracený svět bychom tím beztak zpátky nepřičarovali.

Ranní úvaha Daniela Soukupa: Jako by se nechumelilo

"Business as usual" v Londýně

Když za 2. světové války útočily německé letouny na britská města, na vybombardovaných obchodech se objevovaly cedule s nápisem business as usual – čili „provoz nepřerušen“ nebo „provoz jako obvykle“.

Minulost tedy není zásobárna návodů na řešení otázek, se kterými se potýkáme nyní; minulost pro nás ve skutečnosti nic nemá. Jak výstižně píše Jan Skácel, „krásné jsou staré stodoly / prázdné po dávných úrodách“. Minulost se nám sice ukazuje ve svých obrysech, přitom ale zas a zas mizí sama v sobě a uvolňuje místo novému.

Z výpravy do minulosti se tak vracíme s prázdnou: co jsme pokládali za cenný artefakt, použitelný i pro současnost, se nám v rukou proměňuje v nepotřebné harampádí.

Přesto se určitě vyplácí minulost zkoumat: můžeme si díky tomu vypěstovat ostřejší vidění kulturních rozdílů i závratných společenských transformací, k nimž v průběhu dějin docházelo. Tím se nám rozevře perspektiva, ve které dokážeme také dnes citlivěji vnímat osvobodivé možnosti změn a plnokrevně snít o budoucnosti. 

autor: ČRo Vltava
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová