Ranní úvaha Daniela Soukupa: Jako by se nechumelilo

Vyjadřovaly civilní vzdor Britů, jejich klidné odhodlání vytrvat až do vítězného konce – a přitom se tvářit, jako by se nechumelilo.

Obrat business as usual najdeme i ve slavné řeči Martina Luthera Kinga „Mám sen“ z roku 1963. King to ale vidí opačně – představa „obvyklého provozu“ se mu vysloveně protiví. Říká, že „ty, kdo doufali, že se černoši jen potřebovali vybouřit, čeká nepříjemné probuzení, pokud se tato země vrátí k obvyklému provozu.“

Protiklad obou postojů je příznačný. V americké kultuře se totiž výrazně prosazují velké ideje a společenské sny; naopak britský postoj k nim bývá spíše odtažitý. Sousloví „americký sen“ je všeobecně známé; a už dlouho předtím, než se rozšířilo, se v amerických dějinách dají najít rozmanité podoby tohoto snu – počínaje sněním kolonistů v 17. století o dokonalé křesťanské společnosti, kterou chtěli v Americe založit.  

Naopak sousloví  „britský sen“ není zdaleka tak časté; a především zní poněkud nepatřičně, jako by zkrátka Británie a snění k sobě tak úplně nepasovaly. Když o „britském snu“ nedávno v jednom proslovu mluvila britská premiérka Theresa Mayová, mnoho lidí na to zareagovalo různými vtípky nebo komentáři ve stylu „britský sen? o ničem takovém jsem v životě neslyšel“.    

Tyto rozdíly jistě souvisejí i s odlišným historickým vývojem obou zemí. Spojené státy jsou země vzešlá z idejí: na jejich počátku stojí přijetí Deklarace nezávislosti a ústavy – dvou dokumentů, které tyto zakladatelské ideje vyjadřují. Naproti tomu anglická a britská státnost žádný takto jednoznačný začátek nemá; a Velká Británie dokonce nemá ani psanou ústavu.

Československá státnost, podobně jako americká, se zrodila z dějinného zvratu: Američané mají 4. červenec, my máme 28. říjen a 17. listopad. Ale současná česká společnost se podobá naopak britské v tom, že k velkým myšlenkám má sklon přistupovat s nedůvěrou.

Těžko říct, jestli je to pořád ještě důsledek kocoviny, kterou česká společnost zažila po probuzení ze snu o novém, komunistickém člověku. Každopádně ideály, které dnes v Česku slýcháme hlásat, bývají spíš britsky střízlivé než americky vzletné: „obyčejná slušnost“, „zdravý rozum“ a podobně.

Ukazuje to například současná česká debata o Evropské unii. Příznivci unie nerozvíjejí vznosné úvahy o evropské identitě, ale zdůrazňují hlavně praktické přínosy členství a to, že zkrátka patříme na západ. Naopak odpůrci unie se ji snaží vykreslovat jako šílený, velikášský projekt, který se protiví zdravému rozumu.

Nejlepší způsob, jak v Česku něco prosadit, totiž bývá prezentovat to jako cosi naprosto všedního a normálního – něco, co plně odpovídá běžné zkušenosti každého z nás, a proto by přece bylo bláhové se proti tomu stavět na odpor.

Kdo dokáže ze své velké ideje udělat nenápadnou housku na krámě, ten má napůl vyhráno.