Daniel Soukup: Být vidět, být slyšet, být na místě

Při vzpomínce na své náročné podnikatelské začátky poznamenává: „Snažil jsem se nejen skutečně být přičinlivý a spořivý, ale zároveň se i vyhýbat každému zdání, že takový nejsem.“ Oblékal se tedy prostě, nikdy nechodil na lov ani na ryby a po ulicích Philadelphie se promenoval s trakařem, v němž vozil zboží do svého obchůdku. U spoluobčanů se tak zapsal jako nadějný a pracovitý mladík – a brzo začal vršit úspěch za úspěchem.

Franklin se držel zásady, že nestačí něco jen dělat, ale musíte u toho také být vidět. V dnešní době ovšem už ani není zapotřebí, abyste něco doopravdy dělali: je snadné vytvořit si veřejný obraz, který se skutečností nemá nic společného. Ve velkém si takto počínají mocní politici se svými marketingovými poradci; v malém mnozí z nás třeba při sebestylizaci na sociálních sítích.

Ranní úvaha Daniela Soukupa: O užitečnosti humanitních věd

• Upravit
• Smazat

Poslední dobou se rozmáhá hloupá móda označovat humanitní obory za „neužitečné“ pro praxi.

Jenomže na to, aby se takový obraz zhroutil, leckdy stačí jen maličko. Například aby člověk, který se za ním skrývá, otevřel ústa a promluvil. Komukoliv z nás se to může stát třeba při přijímací zkoušce na školu nebo při pohovoru ve firmě, kde se ucházíme o zaměstnání. Pokud na dálku dělám dojem kultivovaného inteligenta, ale při osobním setkání pak promluvím jako neotesaný trouba, snadno můžu během několika sekund pohřbít veškeré své snažení.

To neznamená, že hovorem odhalujeme nějakou definitivní pravdu o sobě. Hlas, stejně jako obraz, umí také předstírat, lhát, dělat člověka lepším nebo horším. Spíš se dá říct, že hlas může odhalit nepravdu – a to když nenaplní očekávání, která předtím vyvolal obraz.

Na sjezdech politických stran se občas stane, že kandidát na předsedu přednese natolik mizerný projev, že navzdory všem domluveným podporám a protislužbám není zvolen. Obraz předsedy strany a nejapně blábolící hlas se ocitnou v tak křiklavém rozporu, že je to i na otrlé delegáty zkrátka přespříliš.

Řečnictví, jedno z nejstarších umění lidstva, tedy neztrácí na důležitosti ani ve věku digitálních technologií. Souvisí to i s tím, že celá řada nejrůznějších úkonů dodnes probíhá fyzicky, ačkoliv to leckdy působí dost neohrabaně. Například jednání před soudem musí podle ústavy být ústní; a čtení obžaloby nebo rozsudku tak leckdy zabere i mnoho hodin.

Ranní úvaha Daniela Soukupa: Vyvolavači tradičních hodnot

• Upravit
• Smazat

Většina podstatných změn se ve společnosti prosadila díky lidem, kteří věřili v lepší budoucnost a zastávali názory, jež se v jejich době jevily jako fantasmagorie.

Poslanci musejí být fyzicky přítomni při hlasování; takže když jde o zásadní věc a poměr sil je těsný, dopraví se nemocný poslanec do sněmovny třeba i vrtulníkem. A ke spoustě důležitých informací se dostanete jedině tak, že zajdete k příslušné obecní vývěsce nebo úřední desce, na veřejné slyšení nebo na třídní schůzku.

Snad nejvýraznějším projevem našeho lpění na tělesnosti je ale to, jaký význam přikládáme vlastnoručnímu podpisu. Těžko říct, proč se nutnost podepisovat stovky všelijakých dokumentů tak úporně udržuje. Možná proto, že institut podpisu nás bezpečně ukotvuje v minulosti, spojuje nás s našimi zvířecími i lidskými prapředky.

Podpisem si jednak značkujeme teritorium, jednak projevujeme archaickou víru v jakousi až zázračnou moc pramenící z přímého dotknutí, asi jako když se ve středověké Francii a Anglii věřilo, že král může dotykem léčit choroby. Podpis je naše osobní značka na nezměrné ploše světa: snažím se jím sdělit „byl jsem tady“ a zároveň i „něco znamenám“.