Daniel Soukup: Co dělají absolventi humanitních oborů

1. říjen 2018
Filozofická fakulta UK

V diskusích o uplatnění vysokoškoláků v praxi zaznívá názor, že humanitní obory, u kterých není jednoznačná vazba mezi studiem a budoucí profesí, jsou jaksi méněcenné.

Na jedné straně stojí obory, jejichž studium směřuje ke konkrétní profesi, například právo, lékařství nebo architektura. Na straně druhé potom disciplíny, často humanitní, kde je uplatnění absolventů méně zřetelné. Škála vysokoškolských oborů je samozřejmě široká a pestrá a mezi oběma vyhraněnými póly se najdou nejrůznější mezistupně.

Některým lidem připadá, že ty humanitní obory, u kterých neexistuje jednoznačná vazba mezi studiem a budoucí profesí, jsou jaksi méněcenné. To je ale naprostý omyl, způsobený obvykle tím, že se profesně zaměřené obory nepatřičně vezmou jako všeobecně platné měřítko. Mimochodem: schopnost posuzovat věci podle náležitých, a nikoliv vnucených kritérií je jedním z hlavních přínosů skutečného univerzitního vzdělání.  

Ranní úvaha Daniela Soukupa: Pracovat rukama, pracovat hlavou

Lékař (ilustrační foto)

Tělesná práce se po většinu evropských dějin chápala jako podřadná činnost nehodná svobodného člověka.

Už autoři, kteří v 19. století promýšleli ideu univerzity, zejména Wilhelm von Humboldt a John Henry Newman, zdůrazňovali, že univerzitní bádání má být svobodné a že skutečné poznání je „cílem samo o sobě“. Tím se ale nemíní nějaký hermeticky uzavřený systém, nějaká „hra se skleněnými perlami“, jako ve slavném románu Hermanna Hesseho. Takový systém by totiž byl v důsledku sterilní.

Jde zkrátka jen o to, že v řadě vysokoškolských oborů probíhá vzdělávání nejlépe, když ho příliš těsně nesvazujeme otázkou „a k čemu je to vlastně dobré?“ Sám Newman svou úvahu na toto téma uzavřel poznámkou, že „musí-li se… univerzitnímu vzdělání připisovat praktický cíl, řekl bych, že vychovává dobré členy společnosti.“

O tyto myšlenky se opíráme i dnes, jak dokládá například preambule českého vysokoškolského zákona. Podle ní vysoké školy plní celou řadu funkcí. Pochopitelně „uchovávají a rozhojňují dosažené poznání“ a „umožňují… získání odpovídající profesní kvalifikace“. Zároveň se ale mají podílet na kultivaci společnosti, o které psal Newman, a to tím, že „hrají aktivní roli ve veřejné diskusi o společenských a etických otázkách, při pěstování kulturní rozmanitosti a vzájemného porozumění, při utváření občanské společnosti a přípravě mladých lidí pro život v ní“. Tím vším vysoké školy, a to zejména prostřednictvím humanitních disciplín, prohlubují a obohacují život nás všech.

Ranní úvaha Daniela Soukupa: O užitečnosti humanitních věd

Filozofická fakulta Univerzita Karlova

Poslední dobou se rozmáhá hloupá móda označovat humanitní obory za „neužitečné“ pro praxi.

Jistě, absolventi humanitních oborů si potřebují i nějak vydělávat, a to pokud možno s využitím toho, co se ve škole naučili. To ovšem z velké části dělají; nehoufují se ani na úřadech práce, ani – navzdory často papouškovanému stereotypu – za přepážkami fastfoodů.

Ve skutečnosti se řada z nich s velkým nasazením stará o oblasti, bez kterých by žádná společnost nemohla plnohodnotně fungovat. Kupříkladu jako diplomatky, překladatelky nebo organizátoři kulturních akcí zprostředkovávají výměnu s jinými zeměmi, kulturami i celými civilizacemi. Jako socioložky či politologové poskytují odborné poznatky využitelné pro lepší fungování nejrůznějších oblastí našeho života. Jako učitelé nebo psycholožky se věnují nesmírně náročné a odpovědné práci s lidmi. Jako lingvistky či redaktoři nám pomáhají lépe chápat a lépe používat jeden z našich nejcennějších nástrojů, jazyk. Anebo jako historičky a muzejníci pečují o naši kolektivní paměť.

Mnozí z nich berou asi tak pětadvacetkrát méně než trenér národního fotbalového mužstva, odvádějí přitom daleko lepší práci a ještě jimi pohrdá kdejaké ťululum pletoucí si cenu s hodnotou. Ale to opravdu není jejich chyba.

Spustit audio
autor: Daniel Soukup