Daniel Raus: O nočníku a čokoládě

Nočník
Nočník

Nejsem žádný vyznavač cizích slov, i když si myslím, že naše řeč by měla být radši otevřená než zavřená.

Slova totiž migrují, podobně jako lidé. Takže se v české kotlině občas nějaké usadí, a po letech už ani netušíme, odkud vlastně kdysi přivandrovalo. Stalo se totiž slovem ryze českým.

Daniel Raus: O starém kalendáři

kalendář

Před pár lety jsem přešel na elektronický kalendář. Pokrok nelze zastavit, ačkoli jsem dlouho vzdoroval a přepisoval adresy, telefonní čísla a důležité údaje, platné i napřesrok.

Prohlásíte třeba, že zajedete autem k doktorovi, do banky, na fotbal, do cirkusu a na tenis, a pak si dáte guláš s knedlíkem. Máte naprosto správný pocit, že mluvíte česky, ale vaše věta je kompletně složena ze slovních přivandrovalců. A to ještě nepřišla řeč na školu, univerzitu, bonbóny či telefon, o mobilu, tramvaji nebo džínách ani nemluvě.

Některá slova mají nicméně cestu do české kotliny těžkou. Třeba takový termín „eufemismus“. Pochází z řečtiny, podobně jako dávno zaužívané slůvko „evangelium“, což znamená „dobrá zpráva“. Eufemismus je cosi jako „dobrá řeč“, obsahuje totiž slovo „Féme“, což byla řecká bohyně bulváru, řekli bychom dneska dalším typicky českým výrazem.

A protože antičtí Římané jednoduše přebrali paletu řeckých bohů a dali jim latinská jména, tahle bohyně se začala označovat jako „Fáma“. Což je paradoxně slůvko, které se v češtině krásně udomácnilo. Fáma bývá zpodobena i jako socha, většinou drží v ruce trumpetu, protože cosi vytrubuje do světa.

Daniel Raus: O orloji zezadu

Apoštolové na pražském orloji

Zašel jsem se podívat na orloj zezadu. Klasický pohled zpředu je notoricky známý, zažil jsem ho mockrát, z davu turistů si ho můžete vychutnat každou hodinu, pokud se stařičké soukolí nezasekne.

Slavný římský básník Vergilius jí ve svém vrcholném díle věnoval pár strhujících veršů. Napsal, že Fáma má mnoho jazyků a úst, a taky hodně očí a uší, že kráčí po zemi, ale hlavu skrývá v oblacích, a čím dojde dál, tím je silnější. Díky ní všechno malé vypadá jako velké, a všechno velké vypadá jako ještě větší. Žádné zlo prý není rychlejší, než ona.

Takže „eufemismus“ by se dal přeložit i jako „dobrá fáma“. Počeštil bych to na hezké slůvko „eufáma“, což znamená, že nějaká špatnost se pojmenuje hezky a vznešeně. Je to oblíbená hračka nejrůznějších barbarů a despotů.

Když se kupříkladu Hitler chystal na válku, měl plná ústa „boje za mír“. Jeho koncentráky byly „pracovní tábory“ pod filosofickým heslem: „práce osvobozuje“. Stalin spustil vražednou mašinérii, které padly za oběť miliony lidí, ale říkalo se tomu „čistky“, takový menší úklid. A běsnění s miliony mrtvých v Mao Ce-tungově Číně se označovalo ušlechtile jako „kulturní revoluce“.

Daniel Raus: O losu, který nevyhrál

051_tutovka-los_h8j__171122-174035_miz.jpg

Náš svět je zoufale nespravedlivý. Což je známá věc a já nepodléhám iluzi, že se mi do konce týdne povede s tím něco zásadního udělat.

Kdo by byl přece proti míru? Kdo nechce mít uklizeno? A kdo by se choval nekulturně? Mafiáni mají „rodinu“ a „kmotry“, tuneláři „odklánějí“. Prostě eufemismus je odjakživa skvělý nástroj všech možných bídáků světa. Je to ovšem nástroj nebezpečný, a nejhorší je, když mu prostý lid naletí. Jak se tomu mnohokrát stalo. A jak se tomu mnohokrát děje.

Kdysi jsme měli známé, a ti měli známé, a ti měli malé dítě. Při výchově použili takový malý, nevinný eufemismus. Když ho učili chodit na nočník, říkali výslednému produktu roztomile „čokoláda“. Motivačně to fungovalo, což o to. Jednou ale nechali dítko bez dozoru, a když se vrátili, nestačili se divit. Mělo hnědou pusu a brblalo cosi o čokoládě.

Inu, nebylo ještě zralé na všechny ty „eufámy“. Jsou totiž přístupné až od osmnácti. A měla by se k nim povinně dávat hvězdička. Jako varování pro malé i velké děti.