Co je deprese, nevím

Ovšem jen malé procento populace dosáhne věhlasu či alespoň úspěchu podle svých představ. A co my ostatní? Vytrácíme se jako osobnosti, když nejpozději v padesáti uznáme, že zpěvačkou ani Pafkem už nebudeme? Že sice jsme vystudovali s červeným diplomem, ale takových právníků, jako jsme my, jsou desítky, ba stovky? Vskutku jsme rozkryli několik podvodnických kauz, bylo to strašně pracné, ale žádný věhlas, který by nám otevřel dveře do nejsledovanější televize, se nedostavil?

Ani v té hospodě, kde umíme společnost tak znamenitě bavit, se po nás, když se nedostavíme, nikdo neptá. A když přes všechny své vynikající výkony zneuznáni podáváme výpověď, náš zaměstnavatel se tváří, jako by takových, jako jsme my, stály před dveřmi desítky.

Člověk časem zjistí, že i kdyby se roztrhal, jeho výkon je nahraditelný kterýmkoli výkonem jiným, a když nenapíšu ranní úvahy já, najde se nejméně dvacet jiných autorů, z nichž alespoň deset je napíše zdařileji. A to nechci mluvit o těch jedincích, jimž se strašně uleví, když člověk se do práce vůbec nedostaví, nic nenapíše, nic nevykoná, a pro něž by bylo lepší, kdyby vůbec nežil. Jsem i tak osobnost, nebo pouhý živočich hájící svou existenci? Každého muže muselo napadnout, že když on přestane být, hnedle se najde muž jiný. Může se člověk smířit s takovou zaměnitelností?

To je otázka, na kterou si člověk odpoví nejpozději po padesátce: dojde mu, že osobnost rovná se výlučnost. Zaprvé jsem výlučný už tím, že nejsem žádná celebrita a podle současných měřítek vůbec nejsem úspěšný. Takových jsou sice tisíce, ale já se každého rána sprchuji studenou vodou, přestože mě bolí rameno a píchá v levém boku. Snažím se, abych se při ledové tortuře oživil také zpěvem nebo si vzpomněl na nějaké verše. Takových nás už nebude tak mnoho.

Na celé Zeměkouli jsem patrně jediný, komu pod ledovou ranní sprchou vytanula na mysli slova Jiřího Suchého: „Mám jednu tetu v Bechyni, jezdí k nám na návštěvu. A hrabe se nám ve skříni a na dráze má slevu.“ Ačkoli tu písničku znám třicet let, teprve teď mi došlo, jak ty prostomyslné verše, málem hovadné, jsou ve skutečnosti geniální. Slovo dráha mně připomene parní lokomotivu řady 434, kterou mám nejraději. V blahých myšlenkách na ni začínám pociťovat, že i v mém kotli je konečně něco tlaku, abych i já mohl pohnout zatuhlými pákami a překonat všechen ten vnitřní odpor, kterému říkáme deprese, depka.

A když pomocí mentální komprese, kopky, vyrážím do kalného rána, dochází mi, v čem spočívá osobnost každého z nás. V osobité sadě duševních berlí, pomocí nichž člověk dokáže den co den překonat všechny své bolesti a spolehlivě dorazit do práce. Tak mentální berle do rukou a vesele do nového dne!