Chvála ženy
Stvoření člověka z hlíny země a stvoření Evy z Adamova žebra se na první čtení zdá jako hodně mělký příběh, kterému dnes nemůže věřit opravdu nikdo, ani malé dítě. Vyzbrojeni přírodovědeckými znalostmi se dnes sebevědomě ptáme, zda tedy Eva byla Adamovým klonem, zda Adam s Evou měli pupík, zda měl pak Adam o jedno žebro méně a podobně.
Když čteme příběh napodruhé a napotřetí, začne se nám otevírat a dostaneme se do dramatu vztahu muže a ženy; když jej čteme napodesáté, zdá se nám možná pronikavější, než všechny soudobé psychologické příručky o manželství dohromady.
Předně, čtěme jej jak příběh, bez otázek, zda Bůh existuje nebo neexistuje, čtěme jej tak, jak se nám dává, ne jako pokus o učebnici biologie ani jako pokus o mýtus vzniku člověka. Když bychom četli příběh od úplného začátku, slyšíme jako refrén, který se opakuje znovu a znovu, po každém dni stvoření že „Bůh viděl, že je to dobré“, můžeme přeložit „Bůh viděl, že je to krásné“; řečtina to má podobně, kosmos znamená řád, ale i šperk.
Kosmetika a kosmos mají stejný slovní základ. Stvoření ženy začíná tím, že nikoli Adam, ale Bůh sám, říká „není dobré, aby člověk byl sám“. Je to zvláštní, je to první místi v bibli, kdy je řečeno, že něco není dobré. Pro člověka se tedy hledá pomoc, jemu rovná. Je zřejmé, že Adam nepotřebuje společníka k metafyzickému dialogu, to by Bůh mohl stvořit druhého Adama, jenomže přichází žena, Adamův protipól, se vším napětím, včetně sexuálního.
Nyní pozor, žena bude především „jemu rovná“ a berme prosím v úvahu, kdy tento text vznikl, a dále, slovo pomocník používá žalmista, když mluví o tom, že Bůh je mým pomocníkem. Pomocník tedy není au-pair, je to někdo, kdo pomáhá mně a komu pomáhám já. Pak přichází scéna stvoření ženy z Adamova žebra a Adam po procitnutí volá: toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla, ať se nazývá manželkou, neboť z manžela je vzata.
V těchto slovech je ale již skryto drama. Předně, Adam své manželce nedává jméno, je to jen manželka, generický název, jedna z množiny. Adam možná v tuto chvíli svou manželku ani nebere vážně, je to pro něj jen jedno přeměněné žebro, extenze jeho těla. Eva dostane své jméno až mnohem později, ve scéně vyhnání z ráje, a v téže chvíli dostává své jméno i Adam, do tohoto okamžiku to byl jen ha ádám, člověk.
Muže totiž definuje žena, a žena je zase definována mužem, a dokud jeden nemá jméno, nemá jej ani druhý. Za další, Adam sice propuká v chvalozpěv, jenomže svou manželku neosloví. Ani zde, ani kdykoli jindy. Zvláštní věc: Adam s Evou si v bibli nevymění jednu jedinou větu. Eva mluví s hadem, s Hospodinem, pojmenovává své děti ale nikdy s Adamem, oba působí jako dva solitéři, žijící vedle sebe, ale ne spolu.
A ještě jedna věc je skryta mezi řádky. Jak stvoření pokračuje, jsou tvořeny stále dokonalejší a dokonalejší bytosti. Poslední, kdo je stvořen, je žena. Jí stvoření končí. Žena, se svou intuicí, se svou zbožností je tedy vrcholem stvoření, posledním diamantem v koruně stvoření, ona bude obrazem Božím v tom, že, i když v bolestech, bude to ona, kdo bude rodit nový život. Adam může život zplodit, ale nikoli zrodit.
Jestli je zde tedy někdo Božím obrazem, v tom smyslu, že tvoří nový život, je to spíše žena, poslední a vrcholné Boží dílo.
Nejposlouchanější
-
Arnošt Lustig: Kůstka, dívka z Prahy. O silné touze přežít a dočkat se konce války za každou cenu
-
Karel Čapek: Bílá nemoc. Slavné protiválečné drama na obranu denně pošlapávané humanity
-
Stefano Massini: Výklad snů. Jedna hra, sedm minipříběhů ze života Sigmunda Freuda
-
Jelena Mašínová: Motýlí smrt. Strhující milostná tragédie odvyprávěná v 18 telefonických rozhovorech
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.