Chvála ženy
Stvoření člověka z hlíny země a stvoření Evy z Adamova žebra se na první čtení zdá jako hodně mělký příběh, kterému dnes nemůže věřit opravdu nikdo, ani malé dítě. Vyzbrojeni přírodovědeckými znalostmi se dnes sebevědomě ptáme, zda tedy Eva byla Adamovým klonem, zda Adam s Evou měli pupík, zda měl pak Adam o jedno žebro méně a podobně.
Když čteme příběh napodruhé a napotřetí, začne se nám otevírat a dostaneme se do dramatu vztahu muže a ženy; když jej čteme napodesáté, zdá se nám možná pronikavější, než všechny soudobé psychologické příručky o manželství dohromady.
Předně, čtěme jej jak příběh, bez otázek, zda Bůh existuje nebo neexistuje, čtěme jej tak, jak se nám dává, ne jako pokus o učebnici biologie ani jako pokus o mýtus vzniku člověka. Když bychom četli příběh od úplného začátku, slyšíme jako refrén, který se opakuje znovu a znovu, po každém dni stvoření že „Bůh viděl, že je to dobré“, můžeme přeložit „Bůh viděl, že je to krásné“; řečtina to má podobně, kosmos znamená řád, ale i šperk.
Kosmetika a kosmos mají stejný slovní základ. Stvoření ženy začíná tím, že nikoli Adam, ale Bůh sám, říká „není dobré, aby člověk byl sám“. Je to zvláštní, je to první místi v bibli, kdy je řečeno, že něco není dobré. Pro člověka se tedy hledá pomoc, jemu rovná. Je zřejmé, že Adam nepotřebuje společníka k metafyzickému dialogu, to by Bůh mohl stvořit druhého Adama, jenomže přichází žena, Adamův protipól, se vším napětím, včetně sexuálního.
Nyní pozor, žena bude především „jemu rovná“ a berme prosím v úvahu, kdy tento text vznikl, a dále, slovo pomocník používá žalmista, když mluví o tom, že Bůh je mým pomocníkem. Pomocník tedy není au-pair, je to někdo, kdo pomáhá mně a komu pomáhám já. Pak přichází scéna stvoření ženy z Adamova žebra a Adam po procitnutí volá: toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla, ať se nazývá manželkou, neboť z manžela je vzata.
V těchto slovech je ale již skryto drama. Předně, Adam své manželce nedává jméno, je to jen manželka, generický název, jedna z množiny. Adam možná v tuto chvíli svou manželku ani nebere vážně, je to pro něj jen jedno přeměněné žebro, extenze jeho těla. Eva dostane své jméno až mnohem později, ve scéně vyhnání z ráje, a v téže chvíli dostává své jméno i Adam, do tohoto okamžiku to byl jen ha ádám, člověk.
Muže totiž definuje žena, a žena je zase definována mužem, a dokud jeden nemá jméno, nemá jej ani druhý. Za další, Adam sice propuká v chvalozpěv, jenomže svou manželku neosloví. Ani zde, ani kdykoli jindy. Zvláštní věc: Adam s Evou si v bibli nevymění jednu jedinou větu. Eva mluví s hadem, s Hospodinem, pojmenovává své děti ale nikdy s Adamem, oba působí jako dva solitéři, žijící vedle sebe, ale ne spolu.
A ještě jedna věc je skryta mezi řádky. Jak stvoření pokračuje, jsou tvořeny stále dokonalejší a dokonalejší bytosti. Poslední, kdo je stvořen, je žena. Jí stvoření končí. Žena, se svou intuicí, se svou zbožností je tedy vrcholem stvoření, posledním diamantem v koruně stvoření, ona bude obrazem Božím v tom, že, i když v bolestech, bude to ona, kdo bude rodit nový život. Adam může život zplodit, ale nikoli zrodit.
Jestli je zde tedy někdo Božím obrazem, v tom smyslu, že tvoří nový život, je to spíše žena, poslední a vrcholné Boží dílo.
Nejposlouchanější
-
John Wyndham: Den trifidů. Co se stane, když většina lidí přijde o zrak? Čte Norbert Lichý
-
Dobrá zpráva, Ocucanej konec, Seniorský balet a další povídky Marka Epsteina
-
Herbert George Wells: Válka světů. Průběh brutální invaze Marťanů na Zemi na konci 19. století
-
Konstantin Biebl: Cesta na Jávu. Exotické zážitky českého básníka z cesty do jihovýchodní Asie
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.