Chodit, kalit, tvořit. Spisovatel Patrik Linhart sepsal své zážitky z ukrajinského Lvova

Přebal knihy Patrika Linharta Jazyk ve lví tlamě|foto:Nakladatelství Větrné mlýny

Stoosmdesátistránkový svazek obsahuje kolem stovky krátkých textů, pohybujících se žánrově mezi deníkem, reportáží a prózou, které se opírají o autorův pobyt v městě Lvov před pěti lety. V roce 2017 totiž Patrik Linhart přijal nabídku vyučovat několik měsíců ukrajinské studenty a studentky český jazyk, a to hned z několika důvodů. Vedle slíbených peněz, touhy poznat dotyčnou zemi a její obyvatele nebo snahy dokázat sám sobě, že na to má, jej k tomu vedlo právě odhodlání načerpat zde inspiraci pro svou další knihu. Nebylo by to ostatně poprvé – v předchozích letech takto vytěžil i své výjezdy do Vídně a do Walesu.

Obrazy z předválečného Lvova

Těžko říci, proč se s vydáním jeho lvovských zápisků tak dlouho otálelo, není však pochyb o tom, že nyní po tomto titulu sáhnou i mnozí čtenáři, kteří by tak za jiných okolností neučinili. Západoukrajinský Lvov, ležící pár desítek kilometrů od hranic s Polskem, jsme si zvykli vídat ve zpravodajství coby přestupní stanici ukrajinských uprchlíků před ruskou agresí. A nyní se nám dostává příležitosti poznat zmíněné město takříkajíc z první ruky a navíc dlouho před vypuknutím současného konfliktu. I Patrik Linhart se ovšem zmiňuje o válce na východě Ukrajiny – na mysli má pochopitelně bratrovražedné boje s proruskými povstalci, probíhající už od roku 2014 na Donbasu. 

Čtěte také

BáSnění Patrika Linharta

Jak ale autor podotýká, pořád slyšel, že „Lvov není Halič, Halič není Ukrajina“, a sám poznamenává: „Odtud je fronta právě tak daleko, jako je cesta ze Lvova do Teplic.“ On sám přitom zápasí hlavně s náročnou rolí učitele češtiny a vlastně i s pro něj nezvykle pravidelným dvacetihodinovým pracovním úvazkem. A k tomu po večerech hospoda, v noci psaní a ve chvílích volna objevování místní kultury, od výletů v doprovodu spřízněných ukrajinských duší až po osamělé návštěvy galerií, jejich líčení prozrazuje autorovu erudici na poli výtvarného umění.

Patrik Linhart je bezesporu dobrý pozorovatel, který i z poměrně banálních příhod nebo situací dokáže vytáhnout zajímavý či humorný detail. Třebaže píše o tom, že někdy „básník musí prostě z okna čučet a všechno vyčučet, i kdyby nevytáhl haksny z bejváku“, on sám je typem cestovatele, jenž neváhá jít s kůží na trh a který se při psaní o světě kolem nevyhýbá ani sebereflexi. A i když autorovy knižní výstupy z jeho spanilých jízd po Evropě nenabízejí víc než pouhé literární – a v tomto případě i fotografické – střípky, možná budete překvapeni, co všechno se v nich nakonec odráží a jak osvěžující může jejich četba být. A já proto pevně doufám, že Lvov nebyl zdaleka poslední destinací, do které Patrika Linharta osud zavál.