Z vojny doma, přes svou první psychiatrii. Daniel Hradecký vepsal svůj život do Silážních jam
Ani po dvou nominacích na Literu za poezii a následném vítězství v prozaické kategorii Magnesie Litery před dvěma lety nedošlo k očekávatelnému přestupu spisovatele Daniela Hradeckého mezi autory těšící se zájmu médií. Před několika měsíci mu v nakladatelství dybbuk vyšla nová kniha s názvem Silážní jámy – a jak její vlastní obsah, tak její dosud spíše mizivý ohlas dávají tušit, že Hradecký nadále zůstává prokletým básníkem z českého Severu. A nejspíš je to tak dobře.
Dvousetstránkový svazek obsahuje texty, které se vzpírají žánrové klasifikaci, ba dokonce i jednoznačnému přiřazení k próze nebo poezii. Můžeme si ovšem vypomoci autorovými vlastními slovy, která v souvislosti s touto knihou kdysi padla v jeho rozhovoru pro literární časopis Tvar. Silážní jámy tu označuje za „román ve verších“, není to podle něho poezie, nýbrž dílo mířící k bezohledné epice. A k tomu dodává: „Je to ode mě prasárna, že to píšu ‚jakoby‘ ve verších, protože to s poezií nemá nic společného. A právě proto tam říkám ‚epika nechť bije lyriku, etika estetiku‘, a je to čisté vyprávění!“
Básnické memoáry severočeského patriota
Právě akt vyprávění hraje v přítomné knize rozhodující roli, bez ohledu na průběžnou oscilaci formy mezi veršem a prózou. Je to vyprávění do značné míry autobiografické, odžité a odchozené, velmi syrové a místy až krutě otevřené. Autor přiznávající v již zmíněném rozhovoru, že neumí pořádně fabulovat, se pokouší v deníkově laděných Silážních jámách do jisté míry zrekapitulovat svou barvitou životní odyseu. Tomuto záměru odpovídá jak chronologické řazení jednotlivých mikropříběhů a obrazů, tak především roční datace v záhlaví stránek, napomáhající čtenářově orientaci v proudu retrospektivního vyprávění, které ohraničují roky 1993 a 2019.
Čtěte také
Jak se potom ukazuje při zpětném pohledu, životní styl dvacetiletého začínajícího básníka se příliš nelišil od dnešních existenčních podmínek etablovaného literáta. Je to život stěhovavý, vyplněný nucenou prací a vzácnými okamžiky štěstí – především během procházek a psaní –, drsný život na periferii, jehož konstantu představuje neustávající zápas s alkoholem. Nechybí samozřejmě ani ženský element, nabývající nejčastěji podoby neopětovaných či ryze platonických lásek, které se nezřídka stávají adresátkami jednotlivých textů.
Život na hraně aspoň na papíře
V neskrývaně autobiografických Silážních jámách podává Daniel Hradecký poutavé a autentické svědectví o životě básníka, jemuž je bída spásou i prokletím a kterému drsný život na okraji společnosti dopřává zakusit ryzí svobody, odrážející se i v jeho nevázaném, a přitom umělecky naléhavém díle. O tom, že autor ještě zdaleka nevyčerpal všechny náměty hodné literárního ztvárnění, pak svědčí četné poznámky tvořící jakýsi pandán k přítomné, Hradeckého dosud vůbec nejdelší knize, jejíž porodní bolesti i skryté vlohy zde v závěru líčí redaktor Jakub Šofar.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Psí voják Filip Topol. Portrét hudebníka, básníka a sebevraha životem
-
Stefan Zweig: Josef Fouché. Portrét jednoho bezpáteřního politika
-
Miroslav Stoniš: Sněhurka z vesmíru. Josef Somr jako spisovatel, kterému kariéru naruší mimozemšťani
-
Eva Blechová: Zářivé dítě. Oslnivý i temný příběh Marie Curie a radia
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.