Rusové nemají nikdy dost. Před 80 lety sovětizovali Pobaltí a reportáž o tom napsal Mika Waltari

A právě Markéta Hejkalová stojí za českým vydáním Waltariho knihy Válka o pravdu, která slavného romanopisce představuje coby schopného novináře a pojednává o nepříjemně aktuálním tématu – nenasytné rozpínavosti ruského impéria.

Přbal knihy Válka o pravdu. Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě|foto:MUNI Press

Útlá publikace, jež vyšla v nakladatelství brněnské Masarykovy univerzity MUNI Press, přináší v pořadí teprve třetí překlad Waltariho reportážního textu, který publikoval v roce 1941 pod pseudonymem Nauticus, a to nejprve ve Švédsku. Dotyčný titul se krátce po konci druhé světové války ocitl na seznamu zakázaných knih a ke čtenářům si znovu našel cestu až začátkem nového tisíciletí. Do češtiny jej přeložila pětice studentů překladatelského semináře finské literatury vedeného již zmíněnou Markétou Hejkalovou, která ke knize napsala také předmluvu.

Waltariho reportáž jako varování pro Finy

Proč vlastně Mika Waltari vydal Válku o pravdu pod vymyšleným jménem za hranicemi své vlasti a kvůli čemu byla po válce zakázána? Odpověď je vcelku jednoduchá… Text publikoval krátce po tzv. zimní válce, kterou Finsko vedlo se Sovětským svazem. Tu sice prohrálo a rozpínavému sousedovi muselo podstoupit část svého území, ale uhájilo si svobodu a nezávislost. V této pohnuté době Finsko pochopitelně nechtělo zavdat příčinu k dalším konfliktům a Waltariho reportáž se nesla v otevřeně protisovětském tónu. Což pak vadilo dvojnásob po konci války, během níž Finsko napadlo Sovětský svaz po boku nacistického Německa – řeč je o tzv. pokračovací válce. Po prohře Německa a dalších územních ztrátách se totiž Finsko o to víc snažilo vítěznou velmoc příliš nedráždit – pro tento postoj, přetrvávající prakticky dodnes, se časem vžil termín finlandizace.

Markéta Hejkalová v předmluvě upozorňuje na aktuálnost Waltariho knihy ve světle událostí na Ukrajině a mně nezbývá, než dát jí za pravdu. A tak vůbec nevadí, že jde o vyprávění místy trochu úmorné a překypující postavami, jejichž jména by nám v případě absence závěrečných medailonků mnoho neřekla. Představuje totiž cenné svědectví o hlubokých kořenech ruského imperialismu i jeho osvědčené taktice, která se sice za uplynulých osmdesát let příliš nezměnila, ale Evropa proti ní – jak vidno – stále ještě nenašla spolehlivý způsob obrany.