Příběhy jako naše pouto i útočiště. Pandemie probudila v Biance Bellové živelnou vypravěčku

Přebal knihy Bianky Bellové Ostrov|foto:Nakladatelství Host

Po úspěchu románu Jezero z roku 2016, který jí vynesl mimo jiné cenu Magnesia Litera pro Knihu roku či Cenu Evropské unie za literaturu, vydala česká spisovatelka živící se jako překladatelka a tlumočnice dvě další knihy, které vcelku nezaslouženě zůstaly ve stínu autorčina nejúspěšnějšího titulu. Románem Mona v roce 2019 do jisté míry navázala na poetiku cenami ověnčeného Jezera – jednalo se o prózu obdobně zeměpisně neukotvenou, dystopicky laděnou a nabízející silný univerzální příběh s jistým společenským přesahem.

V loňském roce pak Bianca Bellová vydala svou první povídkovou sbírku, nazvanou Tyhle fragmenty a obsahující z velké části už dříve publikované texty. Autorka se v ní opět představila jako talentovaná vypravěčka, v tomto případě ovšem zejména civilně podaných příběhů ze současnosti. V souvislosti s její novou knihou si tak zasluhuje větší pozornost dvojice povídek, které téhož roku publikovala v antologiích Za oknem a Objekty v zrcadle jsou blíž, než se zdají být. Děj obou příběhů se totiž odehrává v historických kulisách, a to v případě povídky Láska všechno překoná dokonce na blíže neurčeném ostrově.

I vypravěč má svůj vlastní příběh

Čtěte také

O dramatech a překvapeních, které přináší všední lidský život. Bianca Bellová vydala svou první knihu povídek

Ostrov – tentokrát s velkým „O“ – je též hlavním dějištěm autorčina stejnojmenného románu, kde se dokonce objevují i dva motivy ze zmiňované povídky. Bellová začala podle vlastních slov Ostrov psát někdy počátkem pandemie jako hold vypravěčství a jeho významu pro naši kulturu. Protagonistou příběhu je kupec Izar, světaznalý muž a nadaný vypravěč, jenž se po letech znovu setkává s vládkyní Ostrova, kněžnou Núrit, ke které se kdysi zachoval nečestně a nyní by rád svůj dávný prohřešek napravil. Druhou rovinu vyprávění tvoří zápisky z kupcova deníku, které nám umožňují nahlédnout vylíčené události z další perspektivy a díky četným retrospektivám dokreslují Izarův a v menší míře i Núritin portrét.  

Nepochybuji o tom, že mnozí čtenáři se nechají rádi strhnout proudem autorčina živelného vyprávění, i když jeho těžiště ve výsledku překvapivě spočívá v protagonistových deníkových zápiscích, které vlastní příběh spíše jen rámuje. Je také třeba ocenit množství barvitých detailů, které románu Bianky Bellové propůjčují nejen poutavý ráz, ale i historickou věrohodnost. A třebaže jsem v jejím díle trochu postrádal výraznější snahu o aktualizaci nebo mimoliterární přesah, jakou se vyznačuje například nedávno vydaný soubor alegorických povídek Vratislava Maňáka Smrt staré Maši, který si obdobně pohrává se samotným aktem vyprávění, četba románu Ostrov byla i pro mne opravdovým požitkem.