Pamatujme si! Japonský román Ostrov ztracených vzpomínek je poněkud netradiční dystopie

Přebal knihy Ostrov ztracených vzpomínek|foto:Nakladatelství Leda

Ačkoliv se v souvislosti s touto třísetstránkovou prózou hovoří o žánru dystopie a tuzemský nakladatel ji rovnou zařadil do edice Slavné utopie vedle titulů, jako je Zamjatinova kniha My nebo Orwellův román 1984, rozhodně se nejedná o dílo, které lze takto jednoznačně zaškatulkovat. Velký podíl na tom má právě fakt, že se jedná o knihu japonské prozaičky, přičemž autorčino pohlaví tu sehrává stejně významnou roli jako země jejího původu. Příběh Jóko Ogawy se totiž sice odehrává v dystopických kulisách a líčí osudy lidí poznamenané totalitárními praktikami, ale přitom je stejnou měrou poetický jako mrazivý a dotýká se hlubin našich citů i výšin lidského ducha.

Musíme si pomáhat

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou románu je mladá spisovatelka, vedoucí poměrně osamělý život v rodném domě na blíže neurčeném ostrově kdesi uprostřed oceánu. Stejně mlhavě jsou vykresleny i poměry panující na ostrově, kde jedinou oficiální instituci a současně hybnou sílu popisovaných událostí představuje všemi obávaná tajná policie. Její příslušníci zde nemilosrdně pronásledují všechny, kteří z nějakého důvodu dokážou vzdorovat tajemnému úkazu ovlivňujícímu život místních obyvatel. Z paměti většiny z nich se totiž postupně vytrácejí nejrůznější věci – od drobností, jako jsou známky či parfémy, až po ptáky nebo knihy. Jev označovaný jako zánik přitom všechny nutí aktivně se zapojit do vymýcení dostupných exemplářů vybraného předmětu, na jehož název i funkci vzápětí dočista zapomenou.

Čtěte také

Zábranský, Hůlová, Štindl, Urban či Vlasáková: Jaké jsou sociální dystopie a společenská satira?

Pokud snad při četbě románu nabudete dojmu, že jej autorka psala pod vlivem některých známých děl světové literatury, potvrdí vám to i v Japonsku žijící překladatel Petr Holý, který ve svém doslovu zmiňuje řadu inspiračních zdrojů spisovatelčiny tvorby a poetiky. K těm hlavním podle něho patří Deník Anne Frankové, jehož vliv je prý patrný i v dalších prózách Jóko Ogawy a který v autorce následně probudil hlubší zájem o problematiku holocaustu. K ní ostatně nepřímo odkazuje i hrdinkou citovaný výrok Heinricha Heineho z roku 1822: „Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí.“ Ostrov ztracených vzpomínek sice k tak drastickým výjevům nesahá, ovšem jako podobenství o významu paměti a soucitu coby dvou základních pilířů lidskosti představuje apel neméně výmluvný a naléhavý.