Chcete někoho praštit, ale nepraštíte. Filmová postava to ale udělat může

26. srpen 2018
Lubor Dohnal

Lubor Dohnal patří k významným českým scenáristům, je podepsán pod takovými snímky, jako například Slavnost v botanické zahradě, Kristova léta, Archa bláznů nebo Petrolejové lampy.

Dlouho nám ovšem jeho umění bylo odepřeno – v roce 1978 emigroval do Německa a nesměl tu po něm štěknout ani pes. Dnes je zpátky a mimo jiné předává své zkušenosti studentům scenáristiky. Zásady, které jako scenárista a dramaturg vyznává, jsou přitom léta stejné.

Film by měl být trošku perverzní. Myslím to samozřejmě s nadsázkou a provokativně. Chci tím říct, že při psaní scénáře dávám přednost intenzitě před kauzalitou. Scénář musí být něčím zajímavý, nemělo by to být jenom pouhé chronologické vyprávění příběhu.

Inspiroval Karla Čapka k napsání povídky Čintamani a ptáci. Vzácný koberec teď vystavuje Národní galerie

Slavný bílý anatolák s ptačím vzorem, Příběhy ptačího koberce

Povídka Karla Čapka, která má i filmovou podobu - Čintamani  a ptáci - vychází ze skutečného příběhu. Karla Čapka k jejímu napsání inspiroval orientální koberec, který někdy kolem roku 1924 objevil v pražském obchodě Heleny Zajíčkové. Přesně o devadesát let později koupila Čapkem obdivovaný koberec pražská Národní galerie a získala tím jeden z vůbec nejstarších orientálních koberců v českých sbírkách.

„Sem tam je dobré do děje vložit nějakou časovou odbočku, aby se to celé trošku rozbilo a tím zatraktivnilo. Samozřejmě existují nějaké zákony, ty vytváří režisér, a těmi se řídí. Pokud je překročí, udělá blbý film. Ale život není film. Je plný představ, myšlenek a snů, a taky vzpomínek, které nejsou chronologické. Ty je potřeba odkrýt a vložit do scénáře, aby se zvýšila intenzita příběhu. Příklad: vy sám jako člověk chcete někoho v reálné situaci praštit nebo nakopnout, ale neuděláte to. Ovšem filmová postava to udělat může – za předpokladu, že si uvědomíte, co tím způsobíte a v jakých kontextech to ona postava udělá. Co je před kamerou, podléhá jiným zákonům, než život sám. Ke kauzalitám se po narušení příběhu samozřejmě musíte vrátit, ale jste už osvobozen od chronologie, a ocitáte se uvnitř příběhu,“ vysvětluje svůj tvůrčí princip Lubor Dohnal.

Režiséra, scenáristu a kameramana bere jako jednoho filmového tvůrce, jako jednu členitou osobu. „Jednotlivé profese v zásadě moc nerozlišuji. Za film a jeho výsledek jsou odpovědní všichni tři (a k tomu třeba i výtvarník a hudební skladatel) najednou,“ tvrdí Dohnal.

Lubor Dohnal

Pro vltavskou Mozaiku zavzpomínal i na srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Je to přesně padesát let, a takové výročí ke vzpomínkám přímo nutí. Bydlel tehdy v Celetné ulici v Praze, a když ho přátelé ve dvě hodiny ráno vzbudili, chtěl celou Prahu zburcovat. Třeba i tím, že rozezní zvony na Týnském chrámu. „Paradoxní bylo, že na Starém Městě ještě seděli na lavičkách turisté, kteří nevěděli, co se děje. My jsme se to už dozvěděli z rádia. S ukradenou vlajkou jsme šli přes Václavské náměstí k tehdejšímu Ústřednímu výboru KSČ,“ vzpomíná Dohnal. V pohnutých srpnových dnech pak působil jako externí, velmi potřebný redaktor Listů. Zaznamenával, co se děje v ulicích, maloval a vylepoval plakáty, pomáhal, kde bylo potřeba.

Moje žena a její kamarádka si vzaly ty nejminimalizovanější minisukně, jaké měly – chtěly tím provokovat a štvát okupační vojáky. Celé by to byla legrace, kdybych neviděl mrtvé a nepsal i o nich. Překvapilo mě, že i mrtví, většinou mladí lidé, nevypadali jako mrtví. Jejich krev nebyla černá, ale růžová. Tahle vzpomínka ve mně zůstala.

Anders Refn: Střihač chrání diváky před špatnými hereckými výkony

Střihač Anders Refn

Anders Refn je světově proslulý filmový střihač, o něco méně proslulý režisér, dobrý společník a vůbec veselý chlapík. Má právo být pyšný na to, co dokázal, ale sám ze sebe nic moc nedělá. Je mimo jiné dvorním střihačem Larse von Triera, ale počet režisérů, se kterými spolupracoval, jde do desítek.

Po podpisu Charty 77 s rodinou emigroval do Německa. Přechod do nového prostředí nebyl jednoduchý, ale prosadil se. Hlavně u filmu a v televizi, ale působil i v Rádiu Svobodná Evropa. V rámci polistopadových návratů po roce 1989 zažil druhý velký přechod. Zase zpátky. A znovu se s ním vyrovnal. Stejně jako s jinými protivenstvími, která mu život přichystal. Zůstal ale optimistou a k tomu neustále těšil diváky dobrými scénáři.

Cena, kterou dostal na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, mu bez debaty právem patří.