Čas návratů

V osmnáctém století se začala krajina stávat součástí života, začala se závratně kultivovat a člověk objevil její krásu. Krajina ho okouzlila. Návrat k přírodě, zaznělo po propastně dlouhé době. A trpělivá Matka Země zbloudilým synům opět otevřela svou všeobjímající náruč. Jean Jacques Rousseau v jejím měkkém náručí snil o obnovení přirozeného stavu.

V té době se začala evropská krajina utvářet do podoby, jakou ještě donedávna neměla. Divočina se stávala pečlivě budovanou zahradou. Na tomto rozsáhlém díle pracovaly miliony anonymních tvůrců. Od hraběte Šporka po posledního rolníčka v Žírci. Je zvláštní, že výrobní praxe v zemědělství šla ruku v ruce s krajinným obrazem, tedy s jeho rafinovanou a náročnou estetizací.

Každá cesta, každá mez a každý zásah do krajiny byl uvážený a krásný. A praktický. Neexistovalo ošklivé stavení. Ve venkovské chalupě jsme v těch časech nenalezli ošklivý předmět. Aby té rafinovanosti nebylo dost, z přírody vycházelo i oblečení lidí, jejich úchvatná hudba a poezie. Celá krajina se stávala obrazem, který s pokorou malovali velcí mistři té doby. Toto a dalších sto stran výčtu není romantický blábol vlasteneckým rohlíkem opojených obrozenců, ale skutečnost ověřitelná v etnografických sbírkách a v příslušných odborných zpracováních.

Tajemství tohoto zázraku spočívalo v těsném spojení člověka s přírodou, ze zemí, které se navzájem obohacovalo. Mohli bychom tedy mluvit, opět bez přehánění, o souznění. A tak se dalším zázrakem rolník z českého Turska či z německého Algersdofu přiblížil myšlení taoistického světce. Však také na svůj prostý kameninový talíř namaloval takovou kaligrafii, za níž by se čínský mistr nemusel v nejmenším stydět.