Byčkov a Mahler. Jubilejní 80. ročník Pražského jara vyvrcholí monumentální Symfonií tisíců

Čtěte také

80 let Pražského jara. Jubilejní ročník a historie festivalu s Josefem Třeštíkem

„Je to zcela jistě nejohromnější Mahlerovo dílo. On sám, když ji komponoval, o této symfonii prohlásil, že je to naprosto nejdůležitější věc, jakou kdy vytvořil. Legenda o této symfonii se zrodila díky názvu – Symfonie tisíců. Ten jí dal muž, který uspořádal její vůbec první provedení v roce 1910 Mnichově. Když se tedy řekne Mahlerova Osmá, většině lidí se vybaví obrovská „zoologická zahrada“ postav, obrovský prostor, který je nutný k provedení tohoto díla. Mahler sám byl ve skutečnosti zděšen, když viděl, jakým způsobem se jeho dílo propaguje. Přirovnal to k populárnímu americkému cirkusu, což byl takový McDonald’s tehdejší zábavy. A zkrátka si nepřál, aby jeho hudba byla s něčím takovým spojována. Co je ale nesporné, to je obrovská složitost tohoto díla. A zároveň nás dodnes fascinuje textová konstelace, kterou Mahler zvolil. Pro první část je to starobylý latinský hymnus, který v době vzniku symfonie existoval už tisíc let. Ve druhé části pak slyšíme závěrečnou scénu z Goethova Fausta. Až do dnešních dnů existují lidé, kteří tvrdí, že mezi těmito dvěma částmi neexistuje žádné propojení – a naopak ti, kteří tvrdí, že spojení tu zcela jistě je. Je to opravdu fascinující téma. Podle mého názoru to spojení existuje – a je duchovní povahy. A právě to dělá tuto symfonii mimořádně aktuální. Kvůli tomu zápasu, který my lidé dnes každý den svádíme ve světě kolem nás. Každý den přináší nové výzvy a ukazuje nám, že čistě materiální existence nemůže přinést štěstí, pokud není podložena hodnotami – třeba kulturními. To téma je zdánlivě vzdálené Mahlerově Osmé symfonii – a přece s ní zcela souvisí.“

Zahajovací koncert MHF Pražské jaro 2025, Semjon Byčkov|foto:Václav Hodina, Mezinárodní hudební festival Pražské jaro

Semjon Byčkov se už více než padesát let věnuje hudbě. Mahlerovu Osmou symfonii, ale nikdy nechtěl dirigovat…

„Samozřejmě jsem si v průběhu těch let mohl její provedení nějak zařídit, ale nedokázal jsem si v sobě zodpovědět mnoho otázek, které tato symfonie vyvolává. A tak jsem si vždycky řekl, že bude lepší ji nedělat. Jenže pak přišlo splněné přání v podobě projektu nahrávání kompletního cyklu Mahlerových symfonií s Českou filharmonií – a já si uvědomil, že bez Osmé se to samozřejmě neobejde. A tak jsem se stal tak trochu vězněm vlastních tužeb. Poprvé jsem tak tuto symfonii dirigoval před rokem – bylo to v Hamburku, v budově Labské filharmonie s hamburskými hudebníky. Mimochodem, někteří zpěváci, kteří budou zpívat v tomto díle na Pražském jaru, byli i tam. Intenzivně jsme se na to tehdy připravoval. Mahlerová Osmá opravdu není dílo, kterým se začnete zabývat týden před koncertem. Byla to pro mne ve výsledku obrovská zkušenost a nezapomenutelná událost – ne proto, že bych tuto symfonii dirigoval tak skvěle, ale proto, že jsem se ocitl uvnitř toho ohromujícího zvukového a hudebního organismu. To byla ta síla, ten zážitek.“

Mahler sám o tomto díle napsal: „Představte si, jak celý vesmír začíná znít a dunět“…

Čtěte také

Tomáš Jamník, Bella Adamova a SOČR s maestrem Gregorem Mayrhoferem. Dojemná krása Martinů a Mahlerova mystika v magických Hejnicích

„Už to nejsou lidské hlasy, ale planety a slunce, které se otáčejí na svých drahách. A to je – podle mě – naprosto výstižné zachycení dojmu, který tato skladba v nás vyvolává. Zvláště první část – a úplný závěr části druhé. Ale byla by chyba domnívat se, že nás ohromuje jen svou hlasitostí. To, co Mahler chtěl vytvořit, byl znovuzrozený vesmír – vesmír v neustálé proměně. A tak ta největší výzva, pro nás všechny, pro zpěváky, sbor, pro orchestrální hráče, spočívá v tom, že když přejdeme přes ty opravdu silné a svým způsobem ohlušující pasáže a dostaneme se k velmi tichým místům, musíme v sobě najít to ticho, ten klid, abychom to dokázali skutečně vyjádřit. A právě kontrast mezi obrovskou energií hlučných částí a něhou těch tichých dělá tuto skladbu tak výjimečnou.“

Semjon Byčkov a Česká filharmonie|foto:Petra Hajská

V tomto monumentálním díle Semjon Byčkov vnímá také silnou vazbu na Mahlerovu manželku Almu Mahlerovou…

Ta symfonie je o nich. Je věnována právě Almě. Když se podíváme na Mahlera, jeho hudba je velmi autobiografická. Je spjata s jeho životem. A my víme, že konkrétně tato symfonie odráží i krizi Mahlerova manželství, která možná začala již dříve. Alma byla velice nadaná žena. Sama studovala kompozici u Zemlinského. Ten byl do ní dokonce zamilovaný. Ona ale jeho city neopětovala a zamilovala se do Mahlera. Když pak souhlasila se sňatkem, musela akceptovat Mahlerovu podmínku, že v jejich rodině bude pouze jeden skladatel. Na to existuje i důkaz v jeho dopise. Alma tedy musela potlačit své nadání a smířit se s tím, že bude pouze manželkou a také matkou dětí. Dnes je to pro nás možná těžké pochopit, ale tehdy se to zkrátka očekávalo. Každopádně ty pocity, že nemůže naplno tvořit, že se nemůže se naplno realizovat, v ní zcela jistě zanechaly určité rány.

Semjon Byčkov navíc v Mahlerově Osmé symfonii cítí hluboké spojení s hudbou Johanna Sebastiana Bacha…

Čtěte také

Pražské jaro jubilující. Beseda k 80. výročí festivalu, který formoval hudební dějiny

„Proč tomu tak je? Bach je podle mne také někdo, kdo ve své hudbě oslovuje celý vesmír – jak v rovině fyzické, tak i duchovní. Planety, bytosti na nich, jejich vztahy, konflikty. A také všechny stránky lidské povahy – a vlastně jakékoli povahy, nejen lidské – to všechno je v Bachově hudbě přítomné. Máte pocit, jako by po ní nemělo už nic existovat. Ale samozřejmě: život jde dál. A kdo po Bachovi dosáhl téhle úrovně? Člověk musí vzpomenout třeba na Beethovena – na jeho Missu solemnis. Nebo na Wagnera – na Parsifala. A nevyhnutelně také na Mahlerovu Osmou symfonii – v ní je totiž znovu osloven, vyjádřen – a v jistém smyslu i vysvětlen celý vesmír.“