Symfonie tisíců je dílo, které může být při živém provedení až ohromující, říká tenorista David Butt Philip

Mahlerova 8. symfonie bývá často označována jako Symfonie tisíců kvůli své monumentální orchestraci a rozsáhlému sboru. Jaký je váš osobní vztah k této skladbě? A jaké to je pro tenoristu zpívat v něčem tak obrovském?
Je to velká výzva pro každého umělce, zejména v první části, kde všichni společně opravdu hodně zpíváme. Je to fyzicky náročné, protože je tam tolik lidí, že je často těžké vůbec rozeznat, co se okolo vás děje. Ale druhá část je pro mě jako pro zpěváka neuvěřitelně naplňující, protože tenor tam má dvě velké scény, které jsou pro hlas neuvěřitelně krásně napsané. A zvlášť pro hlas, jako je ten můj, je to téměř ideální. A pak je tu ten kouzelný, až magický okamžik v posledních pěti minutách skladby, kdy se znovu přidá sbor, a vy máte pocit, že jste se přenesl do jiného světa, do jiné dimenze. Je to dílo, které může být při živém provedení až ohromující, o tom není pochyb, ale zároveň je nesmírně obohacující.

V repertoáru máte také tenorový part v Mahlerově Písni o zemi, který vyžaduje sílu i opravdovou jemnost. Jak ve svém zpěvu hledáte rovnováhu mezi těmito dvěma polohami, a to především v kontextu Mahlerovy hudby?
Obě tyto skladby, 8. symfonie a Píseň o zemi, jsou si v tomto směru velmi podobné. Způsob, jakým jsou pro tenorový hlas napsané, je pro Mahlera typický. A právě tyto dvě skladby zpívám v koncertním repertoáru asi nejčastěji. Vlastně celé moje pěvecké směřování stojí, jak správně říkáte, na hledání rovnováhy mezi hrdinskou, dramatickou stránkou hudby a tou něžnou, lyrickou polohou. Je to něco, na čem jsem roky pracoval, protože je to opravdu obtížné. Většina zpěváků má přirozený talent buď pro jednu, nebo pro druhou z těchto stránek. Spojit obě v jeden vyvážený projev a umět přecházet z jedné do druhé – to je dovednost, která vyžaduje mnoho let úsilí.

Váš operní repertoár zahrnuje široké spektrum rolí od wagnerovských hrdinů přes úkoly ve francouzské, italské a také české opeře. Podle čeho si role vybíráte? Co rozhoduje o tom, že na nabídku kývnete?
To je různé. Mám poměrně specifický hlas, takže některé role mi sedí velmi dobře, a jiné zase méně. Naučil jsem se to rozeznávat jak z technického hlediska, tak z hlediska určitého potěšení nebo radosti, kterou mi ta hudba přináší. Silně mne přitahuje hudební jazyk pozdního 19. a raného 20. století. A právě do tohoto období spadá i Mahlerova 8. symfonie. Patří sem i většina oper, které pravidelně zpívám: pozdní Wagner, Puccini, Janáček, Dvořák a samozřejmě Richard Strauss. To je hudba, která mě osobně nejvíc vzrušuje. A naštěstí je to i repertoár, který mému hlasu nejlépe sedí.

Zpíval jste například Lacu v Janáčkově Její pastorkyni nebo Borise v Kátě Kabanové. Jaký máte k české opeře vztah? A jak se vám zpívá česky?
Dnes ji miluji. Když zavzpomínám… první českou roli jsem zpíval myslím v roce 2020, tedy před pěti lety. A potom jsem měl období, kdy jsem české opery dělal dvakrát nebo třikrát skoro každý rok. Díky tomu jsem si na češtinu rychle zvykl. Pomohl mi například dirigent Jakub Hrůša, se kterým jsme připravovali Káťu Kabanovou v Salcburku. Byl mi neuvěřitelně nápomocný. Nejen, co se týče správné výslovnosti, ale hlavně aby ta čeština zněla skutečně česky, a ne jako od někoho, kdo se jen naučil fonetiku. Kdybyste se mě dnes zeptal, kdo je můj nejoblíbenější operní skladatel, pravděpodobně bych řekl Janáček. Záleží samozřejmě na náladě, ale pokud bych měl opravdu vybrat jen jednu operu, zvolil bych Její pastorkyni. Její hudba je úžasná, ale zároveň jde podle mne o nejdokonalejší spojení hudby a dramatu.

V jednom rozhovoru jste kdysi zmínil, že vám váš hlas „řekl“, že máte být tenor. Můžete popsat, jak jste objevil svůj hlasový obor a jak se váš zpěv od té doby proměnil?
Až do třiceti let jsem byl baryton, včetně šesti let studia na konzervatoři a ještě dvou let profesionální dráhy. Byl jsem takzvaný vysoký lyrický baryton. A pak, před třicítkou, jsem začal vnímat, že se barva mého hlasu přirozeně mění, jak stárnu. V nejvyšších polohách se začal objevovat nový, jasný tón, barva, která byla jednoznačně tenorová. Takže jsem se musel oborově přeorientovat, začít studovat nový repertoár, najít si nového pedagoga – v podstatě začít úplně od začátku. Ale velmi rychle jsem zjistil, že to bylo správné rozhodnutí. Okamžitě jsem cítil, že jsem našel své místo, svůj domov.