Boudník - klasik alternativy

8. listopad 2004

Legendarizovaná osobnost grafika Vladimíra Boudníka (1924-1968) se dodnes poněkud vymyká kunsthistorickým souřadnicím, jak tomu bývá u tvůrců zakladatelského významu, kteří se neinspirují stavem okolního umění, ale nehledaností svého díla naopak ovlivňují nejen současníky, ale i celé generace následovníků.

Svědectvím o kvalitě a přitažlivosti takovéto tvorby je hojně navštěvovaná výstava Vladimír Boudník - mezi avantgardou a undergroundem (v Císařské konírně Pražského hradu ji lze zhlédnout do 10. listopadu), jež v dosti kompletním shrnutí představuje autorovy aktivní a strukturální grafiky z let padesátých a šedesátých, dále pak monotypy a dosud neznámou tvorbu fotografickou. Dostává se nám tak možnosti nového pohledu na dílo, které v relativní úplnosti bylo (po dlouhých letech jeho záměrného "zneviditelnění") v Praze naposledy představeno na retrospektivní výstavě v domě U Kamenného zvonu v roce 1992.

Že Boudníkův odkaz dodnes žije, dokládá zájem mladých lidí, najmě studentů výtvarných škol, pro které se jeho grafické objevy staly pokusným polem vlastního experimentování. Experimentem se však v Boudníkově pojetí stal nejen proces zrození díla, ale i vlastní život (neoddělitelnost obojího je ostatně nutným předpokladem vzniku legendy). Umělcovo pobývání "mezi avantgardou a undergroundem" tak nelze chápat pouze ve smyslu časové posloupnosti uměleckého vývoje, ale i jako doklad jeho umělecké neodvislosti. Jeho práce, i aktivity s ní spojené, byly avantgardně předjímavé, zároveň se však ve své době nutně musely stát projevem jakéhosi pra-undergroundu, zcela odmítaného tehdejšími výtvarnými hegemony.

V. Boudník ve svém ateliéru

Boudníkův způsob života lze nazvat bohémským, snad až psychicky excitovaným; zcela samozřejmě snese srovnání se životy "prokletých básníků", včetně potřeby manifestovat uměleckou i mentální "jinakost". Právě v tomto smyslu se Boudníkovi dostalo na sklonku života pozornosti a snad i jisté popularity - bohužel však už v době jeho tvůrčí a existenciální krize a také spíše ze strany obdobně "naladěných" umělců (próza Bohumila Hrabala, film Věry Chytilové) než od širšího obecenstva. Jeho dobrovolný ochod ze života jako by předznamenal soumrak celých šedesátých let, stejně tak nespoutaných, experimentujících a utopických.

Poté se nad jeho dílem opět na celé dvacetiletí rozprostřelo mlčení (ještě před rokem 1989 byly v pražských antikvariátech jeho grafické listy ke koupi za neuvěřitelně nízké částky). Až budoucnost byla k Boudníkovi spravedlivá: dnes je zcela přirozeně chápán jako zakladatel české strukturální abstrakce, jenž jako prvý dokázal prostřednictvím tvůrčího procesu vyvíjet okamžitý, konkrétní stav vlastní psychiky, svých pocitů, emocí a představ. Zcela zásadně ovlivnil tvářnost moderní české grafiky - v její strukturální, imaginativní, ale i lyrické podobě.

Grafika Vladimíra Boudníka

Jeho příběh je v našem kulturním kontextu zcela výjimečný. Je projevem až sebezáhubného životního tvůrčího nasazení, nezlomné víry ve schopnost umění změnit myšlení lidí, naučit je důsledněji vnímat a prožívat skutečnost, stejně jako vlastní emoce. Vladimír Boudník se stal příkladem umělce, k jehož myšlenkám musí doba dlouze a přerývaně dozrávat.

autor: Jaroslav Vanča
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.