Bez barvy

Monochrom s odstíny šedé, řekne grafik – ten počítačový, nikoli ten romantický, sehnutý nad litografií či leptem a nad deskami, zpod kterých mu vycházejí listy v útěšné nahnědlé sépii, něco jako – dejme tomu – Reynek. Pro Reynka byl i listopad barevný.

Tady je ale Van Gogh se svými uhly na papíře, pokřivenými a sehnutými jako všechno na konci podzimu, protože když se narovnáme, rychle nás profoukne a bude nám zima.

„Nemáš žádnou barvu,“ říká maminka starostlivě a nám jako by znovu bylo deset a nemohli jsme ráno do školy, protože horečka stoupá a budeme mít angínu. To je také to jediné, co se dá touhle dobou pořádně dělat: mít pryznic na krku, ležet pod peřinou a dlouhé hodiny si číst.

Cestu na sever a Bílé noci a Trosečníky na kře ledové, černá písmena na bělostných stránkách. Jistěže nejde „nemít barvu“ a jedním z mých životních zklamání bylo zjištění, jen krátce po té angíně, že i barvoslepí ve skutečnosti velice často barvy vidí, jen některé z nich jim trochu splývají.

„Nemít barvu“ neznamená nic víc než „nemít správnou barvu“ – jako ty bílé noci, které by nejlépe měly být tmavé, aby se petrohradští rozervanci mohli kloudně vyspat. Konečně ani ten monochrom není vždycky jednobarevný, jak by sliboval název, ale může se rozpínat až do černé a bílé. To ale pozdní podzim nedělá. Ten je šedý v tom nejpesimističtějším odstínu, do kterého se zbortí všechny barvy, když dostatečně zkřehnou a promoknou.

Tmavě a hluboce šedé jsou cesty, na kterých to protivně klouže, a kabáty, ještě loni černé a potom seprané o odstín a letos narychlo vytažené, protože nás jako každý rok studené dny překvapily nepřipravené. Neurčitě šedavé jsou střechy a průčelí a zdi, před nimiž opadaly stromy a najednou jsou vidět, ale beztak se nikdo nedívá a jenom spěchá s očima na chodníku, aby byl brzy někde v teple. Šedá je břečka, když spadne trochu sněhu, ale domovníci ho zasypou štěrkem anebo odhrnou k šedivým obrubníkům.

Nic nemá správnou barvu; dokud rok nepokročí a neudělá se zima. Možná je bílá, možná její sníh teče, ale už je to „něco“, už se má oko čeho chytit. Zatím se na ni chystá – a nám nezbývá než přečkat tohle období, kdy mokro a déšť a plískanice nastavily příkaz „bez barvy“ a kdy se čeká, který odstín kdo zasadí na uprázdněné místo.