Beru skoro všechno, protože dostávám samé dobré nabídky. Když roli nevěřím, pochyby jsou na mně vidět, říká Halka Třešňáková
Když na ni kolegové herci zapomněli a nechali ji čtyřicet minut svázanou s roubíkem v puse, došlo jí, že v životě potřebuje mít věci pod kontrolou – včetně záložní cesty ven. Na rozdíl od svého muže, herce Tomáše Jeřábka, nad rolemi víc přemýšlí a je také schopná hrát v němčině, po odchodu z Československa totiž osm let žila v Heidelbergu. Hostem Ondřeje Cihláře byla ve Vizitce herečka Halka Třešňáková.
Vyhovuje jí, když jí režisér až technickým způsobem vysvětlí, jaký výraz po ní chce, a když má dostatek času na nazkoušení – tak, jak tomu bylo třeba v případě filmu Citlivý člověk podle románu Jáchyma Topola, který zrežíroval a tento podzim do kin pošle Tomáš Klein. Přestože do širšího diváckého povědomí se dostala díky (pravda, minimalistické) roli asistentky Lenky v sitkomu Kancelář Blaník, říká, že její tvorba není postavená na slově, ale na pohybu. Můžou za to zejména jazyková škatulata. Formující roky základní a střední školy totiž strávila v německém Heidelbergu, kam její rodina odjela kvůli tlaku minulého režimu.
Komunitní život je málo
„Chodila jsem tam do divadelního kroužku, kde jsem hodně věcí vyjadřovala pohybem a mimikou, protože jsem je neuměla říct slovy. Když jsem se pak vrátila do Prahy, spoustu věcí jsem po těch letech zase neuměla vyjádřit v češtině. Pohyb mi v tom hodně pomohl,“ konstatuje. Pohybové, nonverbální divadlo a komedii pak studovala na HAMU u Ctibora Turby, který ji také seznámil s novým cirkusem. S tehdy pětiletým synem Alanem, kterého porodila v osmnácti, žila kočovný život se souborem Pocheros. Času na pilování jednotlivých čísel i na komunitní život bylo dost, Halce Třešňákové ale takové fungování dlouhodobě nevyhovuje. „Když jsme například jeli hrát do Paříže, s karavany jsme bydleli tak daleko od centra, že bylo těžké věnovat se kultuře i jiným způsobem. To samé, když jsem studovala na švýcarské cirkusové škole v horách. Já ale ráda chodím na výstavy a o práci potřebuju diskutovat i s jinými lidmi, ty rozhovory jsou pro mě důležité. Tehdy jsem si uvědomila, že dialog s osobami z jiného prostředí mi chybí.“
Čtěte také
Ve Vizitce mluvila o rozdílném prostředí i osobním nastavení, do kterého v osmnácti a pak i šestačtyřiceti přivedla své syny, o divadelních a filmových rolích, na které prý vždycky měla štěstí a nemusela do nich vstupovat se sebezapřením, i o mezinárodní inscenaci Seismic, s níž byla nedávno ve Francii. Seismic je primárně pohybová inscenace, přičemž právě pohyb Halce Třešňákové v posledních letech chyběl. „Před těhotenstvím jsem se hýbala pořád, a tak jsem šla do Alty na workshop. Ani jsem nevěděla, že se na něm vybírají herci do tanečního projektu,“ popisuje kořeny Seismicu. Jak v rozhovoru řekla, inscenace je na pohyb a jeho přesnost velice náročná, což ji nutí být maximálně koncentrovaná.
Související
-
Všude vidíme krizi a cítíme úzkost. Takové nálady tu byly naposledy v baroku, říká Jáchym Topol
„Mívám romantické chvíle v narvané tramvaji mezi I. P. Pavlova a Karlovým náměstím, kdy mě napadají texty, které dodělávám doma.“ přiznává Jáchym Topol.
-
Nerada odhaluji sama sebe. I proto tak silně prožívám své divadelní role, říká herečka Alena Vránová
Za maximálně osvobozující herečka Alena Vránová považuje, když může spolurozhodovat o výběru divadelní role. V tomto směru si nesmírně váží spolupráce s Divadlem Ungelt.
-
Humor vyskakuje jako čertík ze všech rohů. Nedovedla bych bez něj žít, říká herečka Bára Hrzánová
„Kdybyste tříhodinový monolog v rámci Hrdého Budžese hráli rutinně, nedohrajete ho. Musíte reagovat na publikum, když vám ale zrovna nevrací energii, je to velká dřina.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka