Nerada odhaluji sama sebe. I proto tak silně prožívám své divadelní role, říká herečka Alena Vránová

Na pódiu poprvé stála – respektive ležela v kolébce – už jako nemluvně, její otec ji totiž odmala brával do Branického divadla, pro které coby ochotník psal divadelní hry a také v nich hrál. V osmi letech coby členka Dismanova rozhlasového dětského souboru účinkovala poprvé v rozhlasové hře pro děti a mládež, inkasovala svůj první honorář čítající padesát korun a pomalu se posouvala k větším scénám: záhy se objevila ve Švandově divadle nebo v Divadle na Vinohradech. Její tatínek zemřel ve třiatřiceti na tuberkulózu. Malé Aleně bylo pět let, což ji ve vltavském rozhovoru přivádí k úvaze, kudy by se její život ubíral, kdyby měla otcovu podporu i nadšení po svém boku delší dobu.

Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra převzala v roce 2017 Alena Vránová|foto:Petr Topič, MAFRA / Profimedia

Ty filmovko!

Ve druhém ročníku na DAMU natáčela pohádku Pyšná princezna, jednu ze svých nejslavnějších rolí.

Výstava kostýmů a rekvizit z pohádky Pyšná princezna na zámku v Telči. Na snímku Alena Vránová|foto:Fotobanka Profimedia

„Profesor Miloš Nedbal, kterého jsme měli ve třetím ročníku, mi říkal ´ty filmovko´ a vyloženě dával najevo, že si mé herecké hodnoty příliš neváží,” vzpomíná Alena Vránová. Osud je ale záhy svedl dohromady: v jedné z prvních televizních rolí jí režisér František Filip přiklepl coby staršího partnera právě profesora Nedbala.

Osobní záležitosti včetně vztahu, který během natáčení Pyšné princezny coby manželka Pavla Kouhouta navázala s hercem Vladimírem Rážem, Alena Vránová považuje za uzavřené. „Stalo se to, změnit se to nedá. Tečka,“ dodává. O spolupráci s někdejším ředitelem Divadla ABC Janem Werichem – neboli, jak mu říkala, filozofujícím pánem vystupujícím jako herec – anebo o slasti spolurozhodovat o divadelní roli naopak mluví ráda, a ráda také vzpomíná i na tragikomedii Arnolda Weskera Bouřlivé jaro.

Poslední romance (Alena Vránová, Petr Kostka)|foto: Divadlo Ungelt

Toto komorní psychologické drama o slavné herečce, která je nucena bilancovat, bylo pro Alenu Vránovou velice osobní, protože i ona v sobě tehdy musela hledat touhu a radost ze života po herecké kariéře. „Já se vždycky ráda bila za někoho jiného, prožívala jsem jiné životy. Jsem ráda, že jsem mohla na pódiu stát odhalená za někoho jiného, protože sama sebe odhaluji nerada,“ konstatuje.

Proč Aleně Vránové režiséři nenabízeli role ve vyloženě prorežimních inscenacích? Jak vzpomíná na spolupráci s režisérem a překladatelem Otou Ornestem, který byl prvním ředitelem Městských divadel pražských? Proč ji baví střídat charaktery a jaký vztah má k monodramatu, kdy je herec hodinu dvacet odkázán jen sám na sebe a na atmosféru mezi pódiem a publikem? I o tom mluvila s Michalem Burešem ve Vizitce.