Nerada odhaluji sama sebe. I proto tak silně prožívám své divadelní role, říká herečka Alena Vránová
Za maximálně osvobozující herečka Alena Vránová považuje, když může spolurozhodovat o výběru divadelní role. V tomto směru si nesmírně váží spolupráce s Divadlem Ungelt, ostatně za herecký výkon v tamní inscenaci Bouřlivé jaro dostala v roce 1997 Cenu Thálie. Ve Vizitce natáčené v jejím vinohradském bytě mluvila s Michalem Burešem zejména o divadelní cestě, ale také o vlivu otce anebo o roztočené audioverzi slavného Životopisu Agathy Christie. A došlo i na vánoční dárek.
Na pódiu poprvé stála – respektive ležela v kolébce – už jako nemluvně, její otec ji totiž odmala brával do Branického divadla, pro které coby ochotník psal divadelní hry a také v nich hrál. V osmi letech coby členka Dismanova rozhlasového dětského souboru účinkovala poprvé v rozhlasové hře pro děti a mládež, inkasovala svůj první honorář čítající padesát korun a pomalu se posouvala k větším scénám: záhy se objevila ve Švandově divadle nebo v Divadle na Vinohradech. Její tatínek zemřel ve třiatřiceti na tuberkulózu. Malé Aleně bylo pět let, což ji ve vltavském rozhovoru přivádí k úvaze, kudy by se její život ubíral, kdyby měla otcovu podporu i nadšení po svém boku delší dobu.
Ty filmovko!
Ve druhém ročníku na DAMU natáčela pohádku Pyšná princezna, jednu ze svých nejslavnějších rolí.
„Profesor Miloš Nedbal, kterého jsme měli ve třetím ročníku, mi říkal ´ty filmovko´ a vyloženě dával najevo, že si mé herecké hodnoty příliš neváží,” vzpomíná Alena Vránová. Osud je ale záhy svedl dohromady: v jedné z prvních televizních rolí jí režisér František Filip přiklepl coby staršího partnera právě profesora Nedbala.
Osobní záležitosti včetně vztahu, který během natáčení Pyšné princezny coby manželka Pavla Kouhouta navázala s hercem Vladimírem Rážem, Alena Vránová považuje za uzavřené. „Stalo se to, změnit se to nedá. Tečka,“ dodává. O spolupráci s někdejším ředitelem Divadla ABC Janem Werichem – neboli, jak mu říkala, filozofujícím pánem vystupujícím jako herec – anebo o slasti spolurozhodovat o divadelní roli naopak mluví ráda, a ráda také vzpomíná i na tragikomedii Arnolda Weskera Bouřlivé jaro.
Toto komorní psychologické drama o slavné herečce, která je nucena bilancovat, bylo pro Alenu Vránovou velice osobní, protože i ona v sobě tehdy musela hledat touhu a radost ze života po herecké kariéře. „Já se vždycky ráda bila za někoho jiného, prožívala jsem jiné životy. Jsem ráda, že jsem mohla na pódiu stát odhalená za někoho jiného, protože sama sebe odhaluji nerada,“ konstatuje.
Proč Aleně Vránové režiséři nenabízeli role ve vyloženě prorežimních inscenacích? Jak vzpomíná na spolupráci s režisérem a překladatelem Otou Ornestem, který byl prvním ředitelem Městských divadel pražských? Proč ji baví střídat charaktery a jaký vztah má k monodramatu, kdy je herec hodinu dvacet odkázán jen sám na sebe a na atmosféru mezi pódiem a publikem? I o tom mluvila s Michalem Burešem ve Vizitce.
Související
-
Humor vyskakuje jako čertík ze všech rohů. Nedovedla bych bez něj žít, říká herečka Bára Hrzánová
„Kdybyste tříhodinový monolog v rámci Hrdého Budžese hráli rutinně, nedohrajete ho. Musíte reagovat na publikum, když vám ale zrovna nevrací energii, je to velká dřina.“
-
Zůstat pevná, dobrá, odvážná. To bylo v Krajině ve stínu nejtěžší, říká herečka Magdalena Borová
„Když si zazpívám, je mi na světě mnohem líp. Dostane mě to z každé temnoty,“ říká herečka Magdaléna Borová.
-
Nezamiluju se do tváře, ale do toho, čím vším člověk je, říká herečka Tereza Marečková
Do Českého rozhlasu přišla s velkou novinkou – pokus o zakořenění v Praze, konkrétně v Městských divadlech pražských, kde byla v angažmá od roku 2019, se nezdařil.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka