Herečka Tereza Marečková: Nezamiluju se do tváře, ale do toho, čím vším člověk je. O tento přístup se snažím i v herectví
Do Českého rozhlasu přišla s velkou novinkou – pokus o zakořenění v Praze, konkrétně v Městských divadlech pražských, kde byla v angažmá od roku 2019, se nezdařil. Od nové sezóny tak budeme herečku Terezu Marečkovou opět vídat doma v Brně. I o tom samozřejmě mluvila ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.
V brněnském Divadle Husa na provázku se poprvé objevila v době, kdy druhým rokem studovala na konzervatoři housle. Jako záskok do Balady pro banditu za těhotnou herečku a houslistku Gabrielu Vermelho ji doporučil její profesor František Novotný. „Myslela jsem si, že v divadle bude orchestřiště, do kterého se schovám. Měla jsem tehdy sraz přímo s režisérem Vladimírem Morávkem, který mi ukázal video, kde o dvacet let starší Gabriela Vermelho tančí, je nádherná a divoká. Zeptala jsem se ho, jestli tohle mám opravdu dělat já, jestli se nezmýlil,“ usmívá se Tereza Marečková.
Nezmýlil se, a po pár zkouškách dokonce Tereze v divadle nabídl půl úvazek. Smlouvu za sedmnáctiletou dívku podepisovala maminka, která své dceři kladla na srdce, že divadlo jí nesmí zkazit život. O pokaženém mládí dnes Marečková nemluví. Přiznává ale, že záhy se na ni nabalilo tolik práce, že jí věnovala sto procent času. „Teď si říkám, že už by to mohlo být třeba jen devadesát,“ usmívá se.
Kaprálová mě fascinuje odmalička
Ve čtyřiadvaceti letech má na svém kontě více než deset divadelních rolí, Cenu divadelní kritiky v kategorii Talent roku nebo Cenu Divadelních novin za herecký výkon sezony bez ohledu na žánr, čímž kritika upozornila na její výkon v roli Vitky ve stejnojmenné hře. Nebylo to pro ni ovšem první setkání s dirigentkou a skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou, která se dožila pouhých pětadvaceti let. Spolu se svou maminkou si totiž jako dítě zahrála v dokumentu o této ženě. „Věděla jsem o ní proto už odmala, vždycky mi přišla fascinující. Později mě dostala svou energií, tahem na bránu. Zemřela velmi mladá na tuberkulózu, a já si vždycky říkala, jestli tušila, že má tak málo času, protože ona si všechno užívala hlava nehlava.“
Právě energie, autenticita a chuť přemýšlet o věcech netradičně definují i herečku Terezu Marečkovou. Pravidla jevištního vystupování a vlastně pravidla celého herectví se učila za pochodu: napodobováním zkušenějších kolegyň, přehráváním scén doma v pokojíčku i úzkou spoluprací s ansámblem Husy na provázku a režisérem Vladimírem Morávkem. Ten ji uklidňoval, když měla noční můry z pohybu a řeči před publikem.
Jako neherečka se ale cítí i dnes, v době, kdy má za sebou dokonce i Julii, tedy vysněnou roli řady adeptek herectví. Ztvárnila ji ještě během angažmá v Městských divadlech pražských v inscenaci Romeo a Julie. Jak je jejím zvykem, nepojala ji příliš klasicky, za což si od řady lidí vysloužila kritiku. „Vlastně jsem byla překvapená, jak těžce jsem ji po premiéře nesla,” přiznává. „Nejsem žádná extrémní krasavice, dobrá jsem v tom, že jsem zajímavá. A to je i způsob, jakým já se zakoukávám do lidí. Nezamiluju se do toho, jak vypadají, ale fascinují mě tím vším, čím jsou. A právě o to jsem se snažila v roli Julie,“ vysvětluje.
Terezin hudebně dramatický talent využil i hudební skladatel Ivan Acher, který před dvěma lety připravil pro pražské Národní divadlo operu Sternenhoch. Tereza Marečková dostala roli čarodějnice Kuhmist, hrála na housle, violu a zpívala, přičemž tato kombinace ji připravila nejednu horkou chvilku – například když jí vyletěl z ruky smyčec anebo když coby zpěvačka musela „přecvaknout“ z temných do éterických poloh. Přesto tento mix vnímá jako naprosto vyhovující stav. „Nejšťastnější jsem, když můžu hrát divadlo a do toho zpívat anebo zkrátka fungovat s muzikou. Je to pro mě ideální propojení.“
K rozhodnutí vrátit se z Prahy do Brna, kde má rodinu a blízké přátele, došla Tereza Marečková během koronavirové karantény. Na podzim ji tak můžeme vidět v nově nastudovaném představení na motivy knihy Aleše Palána Raději zešílet v divočině.
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Tereza Marečková mluví o zkušenosti s filmem, o tom, jak se v roce 2012 chystala na svou první velkou roli Aničky v obnovené premiéře Lásek jedné plavovlásky, anebo o tom, jak skládá scénickou hudbu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
