Žijeme v komfortní zemi, přesto všude vidíme krizi a cítíme úzkost. Takové nálady tu byly naposledy v baroku, říká Jáchym Topol

Nikoliv grandiózní kniha, ale žhavý uhlík a prostor pro všechny experimenty, kterými byl jakožto autor na začátku 90. let nasáknutý. Tak vnímá Jáchym Topol jeden z nejpřekládanějších českých románů Sestra. Řada lidí mluví o tomto magickém a nelineárním textu jako o velkém soustu, jiní jeho četbu odložili na později. A Topol to chápe: román v takovém stylu už by prý dnes nenapsal.

Čtěte také

Jáchym Topol: Sestra. Osobitá výpověď o životě v bývalém Československu na počátku 90. let

„Tehdy jsem obdivoval nedočtitelné autory, třeba Robert Musila a jeho Muže bez vlastností anebo Haška a jeho Švejka. Mým přáním nebylo napsat dobře čitelný, kondenzovaný román. Bavil jsem se fantazijním polem,“ vzpomíná. Experiment s názvem Sestra se ale Topolovi obloukem vrací, k autorovým 60. narozeninám jej totiž pro Vltavu načetl herec Tomáš Pavelka. Z prvních „náslechů“ ve vltavském stanu na Letní filmové škole v Uherském Hradišti byl autor – navzdory ambivalentnímu vztahu ke všemu, co kdy napsal – poměrně nadšený. „Předělávky většinou moc nevnímám, ale z toho, co jsem slyšel, jsem měl výborný pocit. Jsem přitom dost trémista, když v roce 1980 hráli Psí vojáci mé texty, odcházel jsem se studem ze sálu. Své věci neustále v duchu přepisuju a upravuju, rád bych se toho břemene jednou zbavil. Každopádně je dost neuvěřitelné, že Sestra vysílá tykadla do čtenářů i posluchačů i třicet let po svém vydání.“ 

Covid z našich hlav zmizel

Jáchym Topol na střeše Lucerny a závěr Léta v undergroundu, 2021|foto:Jiří Šeda

Jak Jáchym Topol ve Vizitce řekl, nikdy nebyl fabrikou na romány a vždycky psal jen podle toho, jak mu to dovolila hlava. Novou knihu s pracovním názvem Hořící kůlna (případně Peklo existuje) tvoří už několik let. Hotové věty příběhu o novináři žijícím ve městě často přepisuje a koncentrovat se vydrží zhruba hodinu, pak už pokukuje po mobilu a Facebooku. Zkrátka žádné tříměsíční blahobytné soustředění, které si dopřával při psaní Sestry v dřevěném domku kdesi v Německu. „Ale nechci hořekovat, rád bych našel způsob, jak se s tím vypořádat,“ konstatuje a dodává, že problém se soustředěním je celospolečenská záležitost. Stejně jako z Topolova pohledu až vyhrocená obava o budoucnost.

Čtěte také

Sedmé nebe s Monikou Načevou a Jáchymem Topolem: Vstříc inspirativnímu flákání

„Pokud pomineme válku na Ukrajině, žijeme si tady v té naší zemi v komfortní zóně. Přesto tu panuje úzkost, a setkávám se s tím u lidí o dost mladších, než jsem já. Takové to dívání se na svět a na budoucnost černě. Mám pocit, že to tady, vyjma nálady v baroku, nikdy nebylo. Skepse je sice zdravá, ale tohle je už moc. Vidět všude krizi je dobová věc a já doufám, že tohle v mladé generaci vybudí gen, který se slovu krize bude smát.“

Ve Vizitce zazněl jeden z nejnovějších písňových textů Jáchyma Topola s názvem Planeta bez paměti. Zpívá jej David Koller, kterému Topol text zkraje covidové pandemie poslal. „Fascinuje mě, že na covid jsme už zapomněli. I když na něj umřela spousta lidí, je z našich hlav pryč. Je ale dobře, že lidský mozek se s krizemi dokáže vypořádat a odvrhnout je. A jsem rád, že jsem ten text v záchvatu úzkosti po prvních stovkách obětí napsal.“