Žijeme v komfortní zemi, přesto všude vidíme krizi a cítíme úzkost. Takové nálady tu byly naposledy v baroku, říká Jáchym Topol
„Mívám romantické chvíle v narvané tramvaji mezi I. P. Pavlova a Karlovým náměstím, kdy mě napadají texty, které dodělávám doma. Přímo na demonahrávku ale text napsat neumím,“ přiznává spisovatel a spoluzakladatel Respektu Jáchym Topol. Jak reflektuje 90. léta a svůj nejslavnější román Sestra? Proč novinařina ztratila svou sílu? Jak se do jeho života obtiskla studia antropologie? A co se skrývá v pozůstalosti Filipa Topola? O tom všem mluvil ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem.
Nikoliv grandiózní kniha, ale žhavý uhlík a prostor pro všechny experimenty, kterými byl jakožto autor na začátku 90. let nasáknutý. Tak vnímá Jáchym Topol jeden z nejpřekládanějších českých románů Sestra. Řada lidí mluví o tomto magickém a nelineárním textu jako o velkém soustu, jiní jeho četbu odložili na později. A Topol to chápe: román v takovém stylu už by prý dnes nenapsal.
Čtěte také
„Tehdy jsem obdivoval nedočtitelné autory, třeba Robert Musila a jeho Muže bez vlastností anebo Haška a jeho Švejka. Mým přáním nebylo napsat dobře čitelný, kondenzovaný román. Bavil jsem se fantazijním polem,“ vzpomíná. Experiment s názvem Sestra se ale Topolovi obloukem vrací, k autorovým 60. narozeninám jej totiž pro Vltavu načetl herec Tomáš Pavelka. Z prvních „náslechů“ ve vltavském stanu na Letní filmové škole v Uherském Hradišti byl autor – navzdory ambivalentnímu vztahu ke všemu, co kdy napsal – poměrně nadšený. „Předělávky většinou moc nevnímám, ale z toho, co jsem slyšel, jsem měl výborný pocit. Jsem přitom dost trémista, když v roce 1980 hráli Psí vojáci mé texty, odcházel jsem se studem ze sálu. Své věci neustále v duchu přepisuju a upravuju, rád bych se toho břemene jednou zbavil. Každopádně je dost neuvěřitelné, že Sestra vysílá tykadla do čtenářů i posluchačů i třicet let po svém vydání.“
Covid z našich hlav zmizel
Jak Jáchym Topol ve Vizitce řekl, nikdy nebyl fabrikou na romány a vždycky psal jen podle toho, jak mu to dovolila hlava. Novou knihu s pracovním názvem Hořící kůlna (případně Peklo existuje) tvoří už několik let. Hotové věty příběhu o novináři žijícím ve městě často přepisuje a koncentrovat se vydrží zhruba hodinu, pak už pokukuje po mobilu a Facebooku. Zkrátka žádné tříměsíční blahobytné soustředění, které si dopřával při psaní Sestry v dřevěném domku kdesi v Německu. „Ale nechci hořekovat, rád bych našel způsob, jak se s tím vypořádat,“ konstatuje a dodává, že problém se soustředěním je celospolečenská záležitost. Stejně jako z Topolova pohledu až vyhrocená obava o budoucnost.
Čtěte také
„Pokud pomineme válku na Ukrajině, žijeme si tady v té naší zemi v komfortní zóně. Přesto tu panuje úzkost, a setkávám se s tím u lidí o dost mladších, než jsem já. Takové to dívání se na svět a na budoucnost černě. Mám pocit, že to tady, vyjma nálady v baroku, nikdy nebylo. Skepse je sice zdravá, ale tohle je už moc. Vidět všude krizi je dobová věc a já doufám, že tohle v mladé generaci vybudí gen, který se slovu krize bude smát.“
Ve Vizitce zazněl jeden z nejnovějších písňových textů Jáchyma Topola s názvem Planeta bez paměti. Zpívá jej David Koller, kterému Topol text zkraje covidové pandemie poslal. „Fascinuje mě, že na covid jsme už zapomněli. I když na něj umřela spousta lidí, je z našich hlav pryč. Je ale dobře, že lidský mozek se s krizemi dokáže vypořádat a odvrhnout je. A jsem rád, že jsem ten text v záchvatu úzkosti po prvních stovkách obětí napsal.“
Související
-
Psát v osamění mi nevyhovuje. Potřebuju si povídat, nasávat historii i hysterii, říká Jaroslav Rudiš
Romány, povídky, texty, divadelní hry – tam všude se spisovatel a fanoušek vlaků, středoevropského prostoru a historie Jaroslav Rudiš cítí jako doma.
-
Andělé a čerti mě už nebavili, lákalo mě podívat se do éry stalinismu, říká spisovatel Ondřej Hübl
Čeština ho vždycky bavila. Jako malý hodně četl, brzy ho ale začaly víc táhnout sport, holky a muzika. „K četbě jsem se vrátil, až když jsem se vybouřil,“ říká Ondřej Hübl.
-
Babička, co sjíždí zábradlí. Při psaní je mi nejlíp v prostoru dětské svobody, říká Marka Míková
S Hanou Slívovou mluvila hudebnice, režisérka a spisovatelka Marka Míková, jejíž knížka Kabát a kabelka získala cenu Magnesia Litera za knihu pro děti a mládež.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.