Jáchym Topol: Sestra. Osobitá výpověď o životě v bývalém Československu na počátku 90. let

Pomocí vnitřně členité, nesourodé a stále se rozbíhající vypravěčské techniky vytváří Jáchym Topol ve své rozsáhlé prozaické prvotině, románu Sestra (1994), složitě strukturované prostředí, v němž se bizarní příběhy členů jakéhosi obchodnického klanu proplétají a spojují v obraz společnosti „po výbuchu času“. Základním a scelujícím tématem je hledání vypravěčovy „sestry“, jež symbolizuje blízkost a sjednocení v duchovní i lidské rovině.

Román charakterizuje stírání hranice mezi snem a skutečností, mezi vzpomínkou a přítomností, objevují se odkazy na mytologii, dobrodružnou literaturu, jsou tu jisté spojitosti s undergroundem, sci-fi literaturou a kyberpunkem, celým textem se prolíná věčný boj člověka se zlem.

Kostra příběhu je v podstatě jednoduchá: hlavní postava a vypravěč Potok hledá ženu („sestru“), která mu byla přislíbena, najde ji, vlastní vinou ji ztratí a jeho další hledání se postupně stává hledáním odpovědi na základní otázky lidského bytí.

Čtěte také

Žijeme v komfortní zemi, přesto všude vidíme krizi a cítíme úzkost. Takové nálady tu byly naposledy v baroku, říká Jáchym Topol

Román je především událostí jazykovou: „výbuch“ jazyka je v této próze doprovázen „výbuchem“ světů, radikální přeměnou okolního světa. Topol střídá nejrůznější vrstvy jazyka od archaismů přes obecnou češtinu, argot, slang, novotvary až po prvky z cizích jazyků, často groteskně překroucené. Vyprávění tu funguje jako základní prostředek poznání sebe i světa, je to i prostředek očisty, katarze či vykoupení.

Vybuchlým časem a prostorem nás svým explozivním jazykem provází Potok jako archetypální postava poutníka. Potok je bludný kámen, nebohý zatracenec, hříšník hledající odpuštění i naději. Svým údělem se podobá údělu hrdinů iniciačních románů, což je patrně jediná žánrová specifikace, kterou můžeme vztáhnout na román jako celek.