BáSnění Wandy Heinrichové
Guillaume Apollinaire, Li Po, Ivan Wernisch, Petr Motýl a Bohdan Chlíbec – básně svých oblíbených autorů čte a komentuje básnířka, překladatelka, editorka a literární kritička.
Wanda Heinrichová (1968) se narodila v Žilině, od roku 1988 žije v Praze. Po maturitě na gymnáziu absolvovala šest semestrů medicíny, později studovala germanistiku na Filozofické fakultě UK. Překládá německou literaturu, především poezii a eseje; živí se výukou v jazykové škole.
V nakladatelství Opus publikovala v roce 2008 výbor z poezie Durse Grünbeina Lekce lební báze. V roce 2011 vydala básnickou sbírku Nalomenou (Literární salon). Spolu s Ivanem Wernischem byla editorkou antologie Nejlepší české básně 2013 (Host). Druhou sbírku básní Jehla sestupuje vydala v nakladatelství Fra (2018). Její básně byly přeloženy do angličtiny, francouzštiny, italštiny a němčiny. Ve Francii jí vyšel malý výbor z poezie Suis-je bien couverte? (2017) v překladu Petra Krále.
ÚDAJE O VYDÁNÍ:
Guillaume Apollinaire: Čtyři hodiny (ze souboru Pásmo a jiné básně, SNKLHU 1958, překlad Milan Kundera)
Li Po: Smutek na nefritových schodech (z výboru Nefritová flétna, Malá knižnice Orientu ČSAV 1954, přebásnil František Hrubín)
Ivan Wernisch: Po dešti (ze sbírky Tiché město, Druhé město 2016)
Petr Motýl: Ořechy (ze sbírky V sítu, Petr Motýl 2022)
Bohdan Chlíbec: Domů (ze sbírky Zimní dvůr, Druhé město 2013)
Nejposlouchanější
-
Matky a jejich děti. Poslechněte si povídky českých spisovatelů
-
Jakob Wassermann: Kryštof Kolumbus – Don Quijote oceánu
-
Robert Harris: Otčina. Krimi příběh z alternativní historie, v níž válku vyhrálo Německo
-
Otakar Brůna, Zdeněk Zábranský: Hra soudního rady Wendlera. Kostka a Adamíra převrací vzorce chování
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
