Avantgarda i komunismus. Vyhraněná estetika italského skladatele Luigi Nona

Hudba je jenom jedna. Hudba nezná hranic, je tím nejabstraktnějším uměním. Nenese žádné mimohudební významy. S takovými názory byste u Luigi Nona neuspěli. Každá jeho skladba byla zároveň politickým stanoviskem či myšlenkovým poselstvím. Nono byl členem italské komunistické strany od roku 1952 a komunistické ideály nikdy neopustil. V dějinách hudby tak vyčnívá jako jeden z těch nejprominentnějších levicových intelektuálů mezi skladateli.

Čtěte také

Cesta za hranice dosud slyšeného. Uplynulo sto let od narození Iannise Xenakise

Na Bienále NODO, které bude trvat od 25. až 30. června, se vedle několika světových premiér od českých i zahraničních mladých autorů jako je Matouš Hejl, Lucie Páchová, Miro Tóth, Judith Berkson a další, odehraje také v české premiéře provedení jedné historické opery. Či, abychom byli konkrétnější, jedná se o Scénické dílo pro vokální a instrumentální sólisty, smíšený sbor, čtyři instrumentální skupiny a živou elektroniku od Luigi Nona z let 1981-1984 nesoucí název Prometeo.

V době vzniku Prometea byl Nono dlouhodobě renomovaným skladatelem. V roce 1950 se poprvé představil v Darmstadtu a zaujal slavného dirigenta Hermanna Scherchena, který posléze aktivně Nonovu hudbu provozoval po světě. V Darmstadtu se během následujících let neustále pouštěl do křížku se všemi svými kolegy, ať už šlo o estetické či politické důvody. Neochvějnou pozici potvrdil svým klíčovým dílem Il canto sospeso z roku 1956. Do Prahy kompozici v roce 1966 přivezl slavný dirigent Claudio Abbaddo. Nahrávku z koncertu, který se odehrál na Pražském jaru se Symfonickým orchestrem a sborem Československého rozhlasu, uslyšíte v našem pořadu.

Čtěte také

Nové studiové nahrávky: Velké tercie Petra Bakly a nymfy stromů Lenky Noty

V polovině sedmdesátých let prošel Nono hlubokou tvůrčí krizí. Revoluční dynamika a síla děl z padesátých a šedesátých let se po její překonání začala proměňovat v intimnější, introvertnější a tajuplnější hudbu. Dobře to ilustruje skladba pro smyčcový kvartet Fragmente-Stille, an Diotima z roku 1980. Ta ve Futurissimu zazní v podání LaSalle Quartet, tedy tělesa, pro které Nono svou skladbu napsal.