Artová sci-fi High Life je jako černá díra s prosvětlenými okraji
Přední francouzská režisérka Claire Denis natočila svůj první anglicky mluvený film a vzala Roberta Pattinsona na podivnou inspirativní cestu vesmírem…
V nezapomenutelném výjevu ze sci-fi filmu High Life se mladý otec sklání nad spícím nemluvnětem. Polonahý, rozkročený jako pravěký muž ve střídmě osvětlené jeskyni. Z jeho divošského posedu vyzařují ochranitelské pudy starostlivého rodiče i majetnické nutkání dravce bránit před mrchožrouty čerstvě ulovenou kořist. Právě takové víceznačné a provokující obrazy jsou poznávacím znakem autorského stylu francouzské režisérky Claire Denis. V jejích filmech se postavy nechovají jako rozumově uvažující, psychologicky věrohodní a přirozeně cílevědomí lidé, ale vystupují jako rozechvělé bytosti podléhající nevyřčeným potřebám a instinktům, smršťující a protahující svoje těla v nepředvídatelných směrech.
Život bez tíže i společenských nánosů
Ač jsou to právě gesta, pohyby a taneční intermezza, jež při sledování filmů Claire Denis zanechávají nejtrvalejší paměťový otisk, neznamená to, že by tyto snímky nevyprávěly žádný příběh. Jen to nejsou příběhy klasického rázu, ale spíše situace, momenty a konstelace, které často obsahují pnutí mezi protagonisty a jejich okolím. Takovou tenzí je nabitý i High Life, v němž skupinka pozemských trestanců pluje vesmírem v hranolovité lodi a pod černokněžnickým dohledem lékařky je odsouzena účastnit se mezihvězdných pokusů s asistovanou reprodukcí.
Claire Denis: Dětství je zdroj úplně všeho
„Důležité je pro mě to, co je za lidským obličejem. Možná je to duše,“ říká Francouzka Claire Denis, jedna z nejvýznamnějších současných režisérek, autorka filmů jako 35 panáků rumu, Sama v Africe, Parchanti spí dobře, Nennete a Boni, Páteční večer nebo Dobrá práce.
Stejně jako zmíněná scéna s otcem a podřimujícím batoletem, jsou i palubní prostory a spletité vztahy mezi dalšími členy posádky prostoupené množstvím ambivalencí. Loď se šťastným číslem sedm v sobě ukrývá strohé žalářnické kóje i rajskou zahradu. Lékařka s předlouhými havraními vlasy není jen dozorkyní, ale také jedním z vězňů, pykajícím za obzvlášť těžké hříchy. Experimenty s laboratorním pěstováním dětí a doprovodné rituály, při kterých vyšťavení muži odevzdávají svoje sperma, jsou na jednu stranu pokračováním ryze pozemských obsesí a vynucovaných skupinových limitů. Na stranu druhou spouštějí prudké animální reakce a obsahují zárodky čehosi nového – života bez tíže nejen ve fyzikálním smyslu, ale také bez tíže společenských nánosů.
V sousedství vrcholů sci-fi i inteligentního nízkorozpočtového braku
Tímto High Life plynule vstupuje do konverzace s kanonickými díly autorské vědeckofantastiky, v jejichž středu se nevyhnutelně nachází otázky spojené s podstatou lidstva a vidinami jeho transformace. Claire Denis přitom odbourává filosofující a spirituální přesahy a místo toho vykresluje zemitou krajinu tělesných rozkoší a útrap, kde se v těsné blízkosti nachází smrt a život, násilí a něžnost, chtíč a askeze. Místo složitých rozprav a technických pouček filmem proudí lidské tekutiny a šťávy, pot, krev i mateřské mléko. Snad je to i tím, že High Life je režisérčiným prvním anglicky mluveným filmem, a tak postrádá onu zvláštní kultivovanost, kterou jinak i těm největším přízemnostem propůjčuje francouzština. Je ale zjevné, že snímek kromě vyšších pater sci-fi hledá svoje místo i v sousedství nízkorozpočtového inteligentního braku, kam v osmdesátých letech patříval například režisér John Carpenter.
Přesto film nezapře uměleckou formu, která se, jak je pro Claire Denis typické, znovu projevuje zejména intuitivním, nápaditě vystavěným vyprávěním. Pro náhlé skoky v čase a prostoru, zdánlivou bezcílnost děje, nebo dokonce záměrně matoucí casting bývá režisérčina tvorba někdy hodnocena jako příliš nesrozumitelná. Tvar, který High Life jako film opisuje, je sice opět překvapivý a netradiční, ale tentokrát zároveň docela dobře uchopitelný.
Hvězdné dítě nových horizontů
Čistě pocitově je úvodní a závěrečný akt naplněný nečekaným klidem, jemností a smířlivostí, zatímco nervní, hormonálně rozkolísaný prostředek snímku střídavě připomíná návštěvu SM salonu a pobyt v gynekologickém křesle. Tmavým jádrem, které do sebe vsakuje okolní energii, a rozzářenými okraji z paprsků světla tak jako by High Life kopíroval černou díru, k níž ostatně pomaličku směřují i hrdinové filmu. Do srdce temnoty, v jehož úplném středu se nachází démonická scéna ve „fuck boxu“, se příznačně stahuje veškerá hmota, upocená náruživost a destruktivní tělesnost. Prosvětlené kraje filmu naopak z tohoto kruhu vystupují a, podobně jako hvězdné dítě z 2001: Vesmírné odysey, směřují k novému uspořádání a novým horizontům.
Související
-
Blade Runner 2049. Villeneuve natočil naředěnou aktualizaci klasiky
Nový film Blade Runner 2049, navazující na legendární snímek Ridleyho Scotta z roku 1982, pátrá po zázraku. Není to hloupý film, jen je zbytečně doslovný.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
